Perex: Koupit dvě vysílačky je otázka deseti minut na e-shopu. Umět je v krizi použít, nikoho přitom nerušit a nedostat se do potíží s Českým telekomunikačním úřadem, je otázka jednoho odpoledne, které skoro nikdo neobětuje. Tady je to odpoledne sepsané: pásma, pravidla, etiketa, příprava a scénáře.

V pátek 4. července 2025 krátce po poledni zhasla velká část Česka. Spadl fázový vodič, na něj navázala kaskáda poruch a bez proudu se ocitly části Prahy, středních, severních i východních Čech. Stálo pražské metro i část vlaků, liberecké tramvaje nejely skoro čtyři hodiny. ČEPS hlásil všechny rozvodny zpátky v provozu kolem 14:50, poslední odběratelé dostali proud až večer (E15, 4. 7. 2025).

Pro většinu lidí to byly tři hodiny. Žádná apokalypsa, spíš zkouška nanečisto. Jenže zrovna takové zkoušky ukazují, kolik lidí nemá ani tu nejzákladnější představu, jak by se domluvili s rodinou, kdyby telefon přestal fungovat. A druhá věc, kterou ukazují: lidé, co si po podobné události koupí vysílačku, ji většinou strčí do šuplíku a na pět let zapomenou.

Tenhle článek je pro ně. Pro člověka, který má doma PMR vysílačky z Lidlu nebo čínský BaoFeng z Alzy a netuší, co s tím smí dělat. A pro každého, kdo chce mít plán dřív, než bude pozdě ho vymýšlet.

Proč to vůbec řešit

Komunikace padá jako jedna z prvních věcí a lidi to pokaždé překvapí. Mobilní síť působí jako přírodní zákon, něco, co prostě je. Ve skutečnosti každá základnová stanice (BTS) potřebuje elektřinu a při výpadku jede na baterie, případně na dieselagregát, pokud ho operátor na daném místě má. Kolik vydrží, čeští operátoři veřejně v číslech neuvádějí a liší se to stanoviště od stanoviště. Pro představu: Ukrajina po zkušenostech s ruskými údery na energetiku stanovila operátorům v roce 2024 povinnost udržet síť deset hodin bez proudu a operátoři si nahlas stěžovali, jak drahé a obtížné to je (Babel.ua, 2024). V běžné evropské síti počítej spíš s hodinami a s tím, že venkovské vysílače bez záložního zdroje zhasnou mezi prvními.

Druhý problém přijde ještě dřív než vybité baterie. Zahlcení. Ve chvíli, kdy se něco stane, vezme telefon do ruky každý a síť dimenzovaná na běžný provoz to nedá. Hovory nepadají, prostě se nespojí. Data se loudají. Kupodivu ještě nejlépe prolézá SMS, protože jde jinou cestou než hovor a nepotřebuje navázané spojení. Ani ta ale nepomůže, když vysílač nad vesnicí mlčí.

A tady přichází vysílačka. Nepotřebuje síť ani vysílač na kopci a nezajímá ji, jestli funguje Česká republika. Stiskneš tlačítko a druhá vysílačka v dosahu tě uslyší. Tahle primitivnost je v krizi její největší přednost.

Většina lidí, co vysílačku doma mají, by ji přesto v krizi nepoužila. Vysílačka totiž sama o sobě nic neřeší. Potřebuje protějšek, nabitou baterii, dohodnutý kanál a člověka na druhé straně, který ví, kdy má poslouchat. Bez toho máš v rukou plastovou krabičku, která šumí.

Co je legální a co ne – bez obalu

Začnu tím nejdůležitějším, protože přesně tady chybuje nejvíc začátečníků. Bez platného průkazu operátora a volací značky nesmíš vysílat na radioamatérských pásmech. Ani trochu, ani „jen na zkoušku“, ani v krizi „preventivně“. Kdo tvrdí opak, plete se nebo lže.

Rádiové spektrum je sdílený a regulovaný prostor. Každý kus má svého pána a svá pravidla, v Česku na ně dohlíží Český telekomunikační úřad (ČTÚ). Pro lidi bez zkoušky existuje několik pásem, kde smí vysílat kdokoli se schváleným zařízením. Pro všechno ostatní potřebuješ oprávnění.

Dosahy beru z vlastní praxe a ze zkušeností kolegů, nejsou to katalogové údaje. Výrobci na krabice píšou „až 10 km“, případně rovnou „až 16 km“. Tohle číslo platí mezi dvěma vrcholky hor za jasného dne. Ve městě mezi paneláky buď rád, když se s PMR dovoláš přes dva bloky.

PMR446: základ, který může mít každý

PMR446 je pásmo pro osobní komunikaci bez licence. Platí v celé Evropské unii, Česko nevyjímaje: 446,0 až 446,2 MHz, šestnáct analogových kanálů s roztečí 12,5 kHz, maximální vyzářený výkon 0,5 W. Existují i digitální varianty (dPMR446 a DMR), ty ale potkáš spíš u dražších profesionálních modelů a s levnými analogovými stanicemi se nedomluví.

Podstatná a málo známá podmínka zní, že PMR vysílačka musí mít pevně připojenou anténu. Evropské rozhodnutí CEPT to říká výslovně: zařízení smí používat pouze integrovanou anténu (ERC/DEC(98)25, ve znění ECC/DEC(15)05). Smysl je jednoduchý. Kdyby šlo anténu vyměnit, každý by si přišrouboval něco účinnějšího a 0,5 W by se na papíře udrželo jen do první hodiny.

U PMR se často mluví o „kódech“, tedy CTCSS (subtóny) a DCS (digitální kódy). Pozor, nejde o šifrování ani o soukromý kanál. Kód jen způsobí, že tvoje vysílačka otevře reproduktor pouze tehdy, když slyší signál se stejným subtónem. Ostatní na kanálu tě slyší normálně, ty je ne. Pomáhá to filtrovat cizí provoz, ale nic neutajíš.

CB: staré, ale pořád živé

Občanské pásmo 27 MHz (CB) zažilo slávu v osmdesátých a devadesátých letech a dnes na něm najdeš hlavně kamioňáky a nadšence. Čtyřicet kanálů, 4 W na FM nebo AM, u postranního pásma (SSB) 12 W špičkového výkonu. Licence není potřeba.

Pro pěšího je CB nepraktické, ruční stanice s krátkou anténou má mizerný dosah. Ve vozidle nebo doma s anténou na střeše je to jiný příběh, deset až dvacet kilometrů není výjimka. Kanál 9 se tradičně drží jako tísňový, kanál 19 patří řidičům.

Pokud chceš propojit dvě chalupy pět kilometrů od sebe, CB je legální cesta, jak to udělat bez zkoušky.

LPD433: hračka

LPD (Low Power Device) na 433 MHz má výkon 10 mW, tedy padesátkrát méně než PMR. V Česku ho používat smíš, jen to nemá moc smysl. Najdeš ho hlavně v levných dvoupásmových „PMR/LPD“ vysílačkách. Pro krizovou komunikaci ho nepočítej.

Radioamatérská pásma: tady už je potřeba zkouška

Pásma 2 m (144–146 MHz) a 70 cm (430–440 MHz) patří radioamatérské službě. Vysílat na nich smí jen držitel průkazu odborné způsobilosti a individuálního oprávnění, ve kterém mu ČTÚ přidělí volací značku. V Česku existují dvě třídy: A (HAREC, mezinárodně uznávaná) a N (NOVICE, s omezeními). Zkouška je písemná, telegrafii skládat nemusíš. Pro třídu A potřebuješ v testu z předpisů alespoň 16 správných odpovědí z 20 a v provozu 32 ze 40, k tomu přichází elektrotechnika (ČTÚ, soubor zkušebních otázek, květen 2026). Přihláška ke zkoušce stojí 600 Kč správního poplatku (Portál veřejné správy).

Licence není byrokratická buzerace. Na těchto pásmech provozují radioamatéři převáděče, majáky, datové sítě, satelitní provoz. Člověk bez znalostí s pětiwattovou stanicí dokáže snadno zablokovat převáděč pro celý kraj, a to ani nemusí tušit, že nějaký převáděč existuje. Kromě toho je neoprávněné vysílání přestupek podle zákona o elektronických komunikacích a ČTÚ umí rušení zaměřit. Má na to měřicí vozy a dělá to rutinně.

Proč rozhoduje kopec, ne watty

Na VKV a UKV, kde PMR i amatérská pásma 2 m a 70 cm leží, se signál šíří zhruba jako světlo. Potřebuje přímou viditelnost mezi anténami, nebo aspoň něco, od čeho se odrazí. Za kopcem, za řadou panelových domů nebo v hlubokém údolí vznikne rádiový stín a do něj se nedostaneš, ať máš výkonu, kolik chceš.

V praxi z toho plyne pár věcí, které nic nestojí. Vylez výš. Vysílačka v patře u okna dosáhne dvakrát dál než ve sklepě a z půdy ještě dál. Z vyhlídky nad městem se s obyčejnou PMR dovoláš přes celé údolí, zatímco dole mezi domy nedáš ani kilometr. Drž stanici svisle, anténou nahoru, protože PMR stanice vysílají ve svislé polarizaci a nakloněná vysílačka v ruce ztrácí. A nehledej spojení uvnitř auta: plechová karoserie funguje jako slušná klec a vysílačka položená na sedadle se dovolá sotva přes parkoviště. Stáhni okénko nebo vystup.

Přidat výkon pomůže překvapivě málo: čtyřnásobek wattů dosah ve volném prostoru zhruba jen zdvojnásobí. Lepší anténa ve výšce udělá víc, proto ji regulátor u PMR tak hlídá. Antény jsou samostatný obor plný fyziky, impedancí a stojatých vln a nebudu předstírat, že ho shrnu v odstavci.

Pro PMR stačí vědět jedno: anténu měnit nesmíš, takže jediná páka, kterou máš, je místo, odkud vysíláš.

U CB je to trochu jinak, vlny kolem 27 MHz terén lépe obtékají. Rozhoduje tam hlavně anténa: magnetická na střeše auta za pár stovek proti pahýlu ruční stanice znamená rozdíl mezi jedním a patnácti kilometry.

BaoFeng a spol.: kde padá nejvíc lidí

Teď ta nejčastější past. BaoFeng UV-5R a desítky jeho klonů se v Česku prodávají jako běžné zboží za pár stovek. E-shopy u nich píšou „PMR“, „vysílačka“, „dosah 10 km“ a člověk má pocit, že si koupil silnější PMR. Nekoupil.

UV-5R je dvoupásmová radioamatérská stanice. Vysílá na 2 m a 70 cm s výkonem kolem 4–5 W (některé verze tvrdí 8 W) a má odnímatelnou anténu. Prodávat se smí, protože ji legálně používají radioamatéři. Bez průkazu ji ale můžeš použít jen jako přijímač.

Rozšířený mýtus říká, že BaoFeng je legální, když ho přepneš na PMR kanál a nízký výkon. Není. PMR446 vyžaduje zařízení, které je pro toto pásmo schválené a má pevnou anténu, což BaoFeng nesplňuje, ať nastavíš cokoli. Navíc „nízký výkon“ bývá u těchto stanic kolem 1 W, ne 0,5 W. Výsledek: s BaoFengem na PMR kanálu vysíláš nezákonně, i když tě tam rodina s PMR vysílačkou uslyší.

Co tedy s BaoFengem, který už doma máš? Použij ho jako přijímač. Naprogramuj si do něj PMR kanály, místní převáděče, FM rozhlas (UV-5R umí přijímat FM vysílání) a poslouchej. V krizi je poslech sám o sobě cenná informace. A pokud tě to začne bavit, máš ideální motivaci udělat zkoušku, protože pak se z té samé krabičky stane legální stanice.

Zakázané kmitočty a co s posloucháním

Letecké pásmo (118–137 MHz), námořní VKV, kmitočty složek integrovaného záchranného systému a armády. Na těch nikdy nevysíláš. Ani omylem, ani když máš pocit, že „to stejně nikdo neposlouchá“. Na leteckém kanálu se řídí provoz, na námořním kanálu 16 se volá o pomoc. Kdo do takového provozu vstoupí, může přehlušit nebo zablokovat volání pilota či posádky v nouzi. Úmyslné rušení tísňového provozu je trestné a v krajním případě může někoho zabít.

S posloucháním je to jemnější, a tady se rozejdu s tím, co se často tvrdí v prepperských skupinách. Na samotný příjem v Česku žádné povolení nepotřebuješ a přijímač si koupí kdokoli. Zákon ale chrání tajemství zpráv: co uslyšíš v relaci, která ti nebyla určena, nesmíš zaznamenávat, šířit ani zneužít. Rozumná praxe tedy zní: poslouchat leteckou věž pro poučení ano, nahrávat ji a pouštět na sociální sítě ne. U záchranářů je to ostatně bezpředmětné. Hasiči, policie a záchranka jedou na digitální šifrované síti Pegas a z běžného přijímače z nich uslyšíš nanejvýš šum.

Jak se chovat v éteru

Etiketa v éteru není zdvořilost pro zdvořilost. V krizi se na jeden kanál snadno nahrne dvacet lidí a jedině disciplína zajistí, aby se domluvil aspoň někdo.

Stiskni, počkej, mluv

Vysílačka po stisku tlačítka PTT potřebuje chvilku, než začne vysílat, a protistrana zase chvilku, než otevře příjem. Když mluvíš hned, první slabika až dvě se ztratí. Ze „Tady Petr“ zbude „…dy Petr“ nebo jen „…tr“. Zvykni si: stisknout, napočítat v duchu „jedna“, teprve pak mluvit. A po dořečení věty ještě chvilku držet.

Mluv normálním hlasem, ne nahlas. Vysílačku drž pár centimetrů od pusy, ne u ucha a ne v natažené ruce. Řev zkreslí modulaci a protistrana tě uslyší hůř než při běžné řeči.

Krátce, věcně, jedna věc najednou

V běžném dni klidně kecej, PMR kanál je volný. V krizi ale zabírá každá tvoje relace kanál všem ostatním. Řekni, co potřebuješ, a pusť tlačítko. Máš-li delší zprávu, rozděl ji na části a mezi nimi nech prostor. Možná tam čeká někdo s něčím naléhavějším.

Volací procedura

Volání má pevnou stavbu: nejdřív koho voláš, pak kdo volá. „Mamka, tady Petr.“ Pak pustit a čekat. Neodpovídá-li nikdo do deseti, patnácti vteřin, zkus to znovu. Po třech pokusech přestaň a zkus to v dalším dohodnutém okně (o tom za chvíli).

Radioamatéři používají volací značky, tedy „OK1ABC, tady OK2XYZ“. Na PMR žádné značky nemáš, takže použij jméno nebo předem dohodnutou přezdívku. Dobrá rada pro rodiny: dohodněte si krátká, zřetelně odlišná jména. „Petr“ a „Pepa“ se přes šum pletou, „Petr“ a „Bobr“ už ne.

Každou relaci uzavři slovem „přepínám“, když čekáš odpověď, nebo „konec“, když je hotovo.

Nepřerušuj

Na jednom kanálu může v daný okamžik vysílat jen jeden. Když začnou dva najednou, slyší ostatní pískání nebo nic. A ani jeden z vysílajících o tom neví, protože během vysílání nepřijímá. Než stiskneš PTT, poslouchej. Teprve když je ticho, mluv. Když probíhá cizí konverzace, počkej na její konec, nevpadávej do ní, ani když máš pocit, že to tvoje je důležitější. Výjimkou je skutečná nouze.

MAYDAY, PAN PAN, SECURITE

Tyhle tři výrazy pocházejí z letectví a námořnictví, kde mají přesně definovaný význam a prioritu. Radioamatéři je převzali. Na PMR žádný oficiální režim neplatí, nikdo není povinen kanál hlídat a nikdo ti nezaručí odpověď. Přesto je dobré je znát, protože jsou mezinárodně srozumitelné a každý, kdo je slyší, okamžitě ví, oč jde.

MAYDAY je ohrožení života. Někdo krvácí, je uvězněný, dům hoří. Říká se třikrát po sobě: „MAYDAY, MAYDAY, MAYDAY, tady…“ a pak zpráva (struktura dál v článku). MAYDAY má absolutní přednost před vším ostatním.

PAN PAN znamená naléhavost bez bezprostředního ohrožení života. Zlomená noha v lese, kde ti nehrozí podchlazení. Došly léky, které potřebuješ do zítřka. Uvízlé auto se dvěma lidmi. Taky se opakuje třikrát.

SECURITE (výslovnost „sekyrité“) slouží jako bezpečnostní varování pro ostatní. Strom přes silnici, stržený most, vylitá řeka. Nikdo nepotřebuje pomoc, ale ostatní by to měli vědět.

Používej je poctivě. Volat MAYDAY kvůli tomu, že ti došla voda, je stejné jako volat 155 kvůli rýmě. A jestli máš jakýkoli signál mobilu, zkus nejdřív 112. Tísňové volání se spojí přes síť kteréhokoli operátora, takže funguje i tam, kde tvůj vlastní operátor nemá pokrytí.

Když slyšíš cizí tíseň

Nejtěžší disciplína: mlčet. Pokud někdo vysílá MAYDAY, nech ho domluvit celé. Až skončí, počkej pár vteřin, jestli neodpoví někdo blíž nebo s lepšími možnostmi. Když nikdo, ozvi se: „Tady Petr, slyším tvoje volání, rozumím…“ a zopakuj, co jsi pochopil, hlavně polohu.

Pak se nabídni jako relay, tedy prostředník. Možná ty máš signál mobilu a on ne. Možná ty slyšíš jeho i někoho dalšího, kdo pomoct může, ale navzájem se neslyší. Relay je v krizi nejcennější služba, jakou můžeš s obyčejnou PMR nabídnout. Zapiš si všechno, co uslyšíš, tužkou na papír. V nervech zapomeneš polovinu.

Kanál, na kterém probíhá tísňový provoz, nech volný pro tíseň. Svoje běžné věci řeš jinde.

Hláskování

„Pošli nás do Bítova.“ Bítov, nebo Bílov? Vítov? Přes šum PMR neodlišíš b, p, v, d ani t. Proto existuje hláskovací abeceda. Mezinárodní verzi znáš z filmů: Alfa, Bravo, Charlie a tak dál až po Zulu. Celou si ji vytiskni na kartičku k vysílačce.

Čeští radioamatéři používají i domácí abecedu (Adam, Božena, Cyril, David, Emil, František…), kterou si možná pamatuješ od prarodičů. Je v pořádku, když ji použiješ s rodinou. Hlavně si dohodněte jednu, ať při hláskování nedojde k chaosu. Čísla, hlavně souřadnice, hlásej číslici po číslici: „čtyři, devět, čárka, jedna, dva…“, nikdy „čtyřicet devět celých dvanáct“. V šumu se „dvanáct“ a „dvacet“ pletou až nepříjemně často.

Praktická příprava: co mít doma

Dvě vysílačky, ne jedna

Zní to jako vtip, ale vidím to pořád. Někdo si koupí jednu „profesionální“ vysílačku za tři tisíce a pak zjistí, že se nemá s kým bavit. Vysílačky se kupují minimálně v páru. Pokud máš rodinu, počítej se třemi až čtyřmi: jedna zůstává doma, ostatní jdou s lidmi ven.

Na PMR v krizi nepotřebuješ nic drahého. Použitelný pár seženeš od zhruba 600 Kč, slušné sady od zavedených výrobců začínají kolem tisícovky. Vyplatí se ti model, který jede na běžné tužkové baterie AA nebo AAA, ideálně s možností vložit i nabíjecí akumulátory. Vestavěný akumulátor s proprietární nabíječkou je v krizi slabé místo: jakmile se vybije a nemáš kde nabít, máš šmytec.

Energie bez sítě

Počítej s tím, že proud nebude. Do krizové sady patří balení tužkových baterií pro všechny vysílačky (lithiové vydrží v šuplíku deset let a snášejí mráz), k tomu nabíjecí akumulátory a nabíječka na USB. Powerbanku s USB-C měj nabitou a jednou za čtvrt roku ji dobij, protože se pomalu samovybíjí. Skládací solární panel 20–30 W s USB výstupem pořídíš zhruba za dva tisíce, ceny ale skáčou podle značky a výkonu a v akcích jde sehnat i levnější kus. Za slunečného dne nabije powerbanku. V listopadu pod mrakem ovšem dodá zlomek, takže na něj nespoléhej jako na jediný zdroj. Ruční dynamo funguje, ale je to dřina. Na pár minut provozu přijímače ano, na nabití powerbanky spíš ne.

Jedna past, na kterou narazí skoro každý. Spousta powerbanek se sama vypne, když z nich odebíráš malý proud, protože si myslí, že už nic nenabíjí. Nabíjecí stojánek k PMR si bere tak málo, že ho powerbanka po pár desítkách vteřin „ztratí“ a ty ráno najdeš vysílačky stejně vybité jako večer. Druhý problém je USB-C. Levné vysílačky s USB-C konektorem často nemají správně zapojený obvod, kterým si o proud řeknou, a z nabíječky nebo kabelu C–C se nenabijí vůbec. Fungují jen s kabelem z klasického USB-A do USB-C. Obojí vyzkoušej doma, dokud máš proud: nech vysílačky přes noc nabíjet z powerbanky. Pokud ráno nejsou nabité, hledej powerbanku s režimem pro malý proud (výrobci ho mívají pod názvem pro sluchátka nebo hodinky) a do sady přibal kabel USB-A na USB-C.

Mimochodem, vysílání žere řádově víc energie než příjem. Vysílačka, která na příjmu vydrží dva dny, při častém vysílání padne za odpoledne. I proto platí pravidlo krátkých zpráv a dohodnutých oken.

Ochrana a záloha

Vysílačky ulož do sáčku s uzávěrem nebo vodotěsné krabičky. Nemají-li aspoň krytí IPX4, v dešti je drž pod bundou. U stanic s odnímatelnou anténou (CB, amatérské) měj náhradní anténu, anténní konektor se v terénu rád ulomí. PMR s pevnou anténou tenhle problém nemají.

Do sady patří i papír: tužka, blok a zalaminovaná kartička s frekvenčním plánem, hláskovací abecedou a šablonou tísňové zprávy. Telefon s poznámkami se vybije. Papír ne.

Frekvenční plán: to nejdůležitější z celého článku

Jestli si z celého textu odneseš jednu věc, ať je to tahle.

Vysílačka bez dohody je k ničemu. Představ si, že vypadne proud, ty jsi v práci v Brně, žena s dětmi doma, syn na tréninku. Všichni máte PMR. Když nemáte předem dohodnuto, na kterém kanálu, kdy a kdo volá koho, budete se navzájem hledat na šestnácti kanálech s různými kódy, a protože vysílačky na příjmu žerou baterku, nikdo je nenechá zapnuté celý den.

Dobrý plán má tyhle části. Hlavní kanál a kód (třeba kanál 5, CTCSS 12), záložní kanál pro případ, že na hlavním někdo jiný provozuje svou komunikaci (třeba kanál 11, stejný kód), a časové okno. Okno je klíč: například „každou sudou hodinu, od :00 do :05, všichni zapnou a poslouchají“. Mimo okna můžou mít vysílačky vypnuté a šetřit baterie. V okně se každý ohlásí, předá informace a zase vypne.

K tomu sraz. Pokud se do tří oken nikdo neozve, všichni jdou na dohodnuté místo: k babičce, do školy, ke kostelu. Vysílačka je jen nástroj a plán musí fungovat, i když vysílačky selžou.

Plán sepiš, rozdej všem a polož kopii k vysílačkám. Pokud máte skupinu sousedů nebo kamarádů, domluvte si i společný „sousedský“ kanál, odlišný od rodinného.

Testování

Vysílačky, které jsi nikdy nezkusil, nefungují. Nevíš, kam dosáhnou, nevíš, jak se ovládají, a nevíš, jestli je děti zvládnou. Jednou za čtvrt roku udělej test: nabít, vyrazit, zkusit spojení z práce domů, z lesa na chalupu, z auta. Zjistíš, že ze sklepa nedosáhneš nikam, ale z okna v patře to jde. Že syn neumí přepnout kanál. Že baterie v jedné stanici vytekla.

Výsledky si zapiš. Stačí jednoduchý sešit: datum, odkud kam, kanál, jak dobře bylo slyšet. Radioamatéři tomu říkají staniční deník a vedou ho ze zvyku i z povinnosti, ty ho veď z praktického důvodu. Za rok budeš mít mapu míst, odkud se domů dovoláš, a to je informace, kterou v krizi nevymyslíš.

Dobrý nápad je udělat z toho hru. Pro děti je vysílačka zábava, a když s nimi projdeš „misi“ s hláskováním a tajnými kódy, naučí se to rychleji než ty.

Když přijde pohroma

Krátkodobý blackout: hodiny

Tohle je nejpravděpodobnější scénář, přesně ten, který 4. července 2025 zažily statisíce domácností. Mobilní síť zprvu většinou běží, ale je přetížená. SMS projde líp než hovor, takže pošli krátkou zprávu typu „Jsem OK, jdu domů, dorazím do 17:00“ a víc nezatěžuj síť. Zapni PMR v dohodnutém okně.

Mesh aplikace typu Briar nebo Bridgefy fungují bez internetu přes Bluetooth nebo Wi-Fi telefonu a zprávy si předávají mezi zařízeními. Jejich dosah je ale desítky metrů mezi dvěma telefony, ve volném prostoru o něco víc. Zpráva se šíří, jen když je mezi tebou a cílem dost dalších telefonů s aplikací. V davu na náměstí to funguje skvěle. Na vesnici, kde nejbližší soused s nainstalovanou aplikací bydlí kilometr daleko, nefunguje vůbec. Je to nástroj na dav, ne na dálku. A nainstalovat si ho musíš předem, ve chvíli výpadku už internet na stažení mít nebudeš.

Pro informace měj rádio na baterky. Český rozhlas má pro krizové vysílání záložní napájení (UPS a dieselagregáty) a připravené scénáře pro 22 typů mimořádných událostí (Lupa.cz, 27. 11. 2025). FM rádio na baterie za pár stovek je nejlevnější pojistka, jakou můžeš mít.

Živelná pohroma: dny

Povodeň, vichřice, sněhová kalamita. Tady už počítej s tím, že mobilní síť v postižené oblasti nebude několik dní fungovat spolehlivě. Komunikují složky IZS: hasiči, policie, záchranka. Jejich síť Pegas neodposlechneš a do ní nezavoláš. Informace k tobě půjdou přes rozhlas, obecní rozhlas, případně megafon z hasičského auta.

V tomhle scénáři ukazuje radioamatérská komunita, co umí. V Česku je podle odhadů zhruba pět tisíc aktivních radioamatérů. V dubnu 2026 proběhlo v Jihočeském kraji cvičení simulovaného blackoutu, při kterém zhruba sto dobrovolníků, převážně radioamatérů z projektu ARDOS při Radioklubu Armády ČR, propojovalo odříznuté obce s krizovým štábem v Českých Budějovicích. Kromě hlasu přenášeli i textové soubory zakódované do zvuku. Hasiči a policie cvičili s nimi (Seznam Zprávy, 25. 4. 2026). V USA tuhle práci dělá ARES, organizovaná síť radioamatérů pro mimořádné události. U nás se o něco podobného pokouší právě ARDOS a vedle něj spolupracují s obcemi i jednotlivé radiokluby.

Pro tebe s PMR z toho plyne jedno: pokud v okolí víš o radioamatérovi, poznej se s ním dřív, než nastane krize. V nouzi může tvou zprávu přeposlat tam, kam tvoje PMR nedosáhne.

Dlouhodobý výpadek: týdny

Tady se láme rozdíl mezi „mám vysílačku“ a „umím komunikovat“. Po týdnu bez proudu už nejde o to, jestli dorazíš domů. Řešíš zásobování, zdraví, bezpečnost, kontakt s příbuznými o sto kilometrů dál. PMR na tohle nestačí, ani CB to nezachrání. Potřebuješ se napojit na lidi, kteří dosáhnou dál než ty.

První dva dny poslouchej. BaoFeng, který jinak leží v šuplíku, teď konečně dělá svou práci, protože příjem je legální. Proleť místní převáděče na 2 m a 70 cm a volací kmitočty 145,500 MHz a 433,500 MHz, kde se radioamatéři v pásmu hledají napřímo. Zapisuj si, kdo vysílá, kdy a o čem. Za den dva víš, kdo v okolí má stanici a funkční napájení a jestli už nějaká síť běží. Seznam převáděčů v okolí si vytiskni dřív, než bude potřeba. Uprostřed výpadku ho z internetu nestáhneš.

Třetí den jdi osobně. Nejdřív na obecní úřad, protože tam sedí krizový štáb obce a starosta bude spojení potřebovat víc než ty. Pak do nejbližšího radioklubu, jehož adresu máš (stejně jako seznam převáděčů) zjištěnou předem. Bez licence ti tam vysílat nedají a ani by neměli. Můžeš ale být užitečný jinak: jako posel, který nosí zprávy mezi štábem a stanicí, jako obsluha PMR, která spojuje ulici s radioamatérem na kopci, nebo jako ten, kdo přinese naplněný kanystr k jeho agregátu. Takhle krizové sítě fungují. Pár lidí s licencí a kolem nich desítky dalších, kteří drží všechno ostatní.

Pokud máš vlastní stanici a licenci, řeš hlavně energii. Ruční vysílačka se dobije z powerbanky. Mobilní stanice s výkonem 50 W si ale při vysílání vezme ze 12V zdroje kolem 10 A, na příjmu jen zlomek. Obyčejná olověná autobaterie 60 Ah dá rozumně vybít asi do poloviny, takže při střídmém provozu vydrží den, dva. Lithium-železofosfátová baterie (LiFePO4) stejné kapacity dá víc a snese hlubší vybití. Se solárním panelem kolem 100 W a regulátorem z ní máš zdroj, který se každý slunečný den doplní. A když nic jiného nezbývá, poslouží auto. Nastartuj ho na čtvrt hodiny denně a dobij baterii, ale nikdy ne v garáži nebo pod otevřeným oknem, oxid uhelnatý zabíjí potichu.

Zprávy, které předáváš dál, piš na papír. Čas, od koho, pro koho, text a nic víc. Ústně předávaná zpráva se po třetím převyprávění změní v tichou poštu a „babička potřebuje inzulin do pátku“ dorazí jako „babička je v pořádku“.

Upřímně: pokud tě tenhle scénář opravdu zajímá, udělej si radioamatérskou zkoušku dřív, než přijde. Uprostřed výpadku ji neuděláš, ČTÚ v tu chvíli zkoušet nebude. Licence ti otevře převáděče, které pokryjí kraj, a krátké vlny, na kterých se za vhodných podmínek spojíš přes celou Evropu s pár watty a drátem nataženým mezi stromy. A hlavně komunitu lidí, kteří vědí, jak udržet síť naživu. Zkouška není raketová věda a rozhodně není jen pro ajťáky a elektrikáře, mezi radioamatéry najdeš studenty, hasiče, učitelky i důchodce. Všechny otázky ČTÚ zveřejňuje i se správnými odpověďmi, takže víš přesně, co tě čeká. Předpisy a provoz se dají naučit za pár týdnů, elektrotechnika potrápí víc, pokud jsi naposledy viděl Ohmův zákon na střední. Kurzy vedou radiokluby po celém Česku i některé vysoké školy, třeba klub OK2KOJ při brněnském VUT, a často jsou zadarmo nebo za symbolický poplatek.

Můj osobní názor, se kterým nemusíš souhlasit: dlouho jsem si myslel, že pro běžnou rodinu je licence přehnaná. Pak jsem pár let sledoval, kdo v reálných situacích skutečně komunikuje, a názor jsem změnil. Ne každý ji potřebuje. Ale každá skupina sousedů by měla mít aspoň jednoho člověka, který ji má.

Zdravotní nouze: co říct do éteru

Když voláš o pomoc, máš většinou jen jednu šanci, že tě někdo uslyší celého. Proto měj šablonu, kterou zvládneš i v šoku. Dobře se pamatuje řada „kdo, kde, co, kolik, stav, potřeba“.

Kdo: tvoje jméno a odkud voláš. Kde: poloha, co nejpřesněji. Souřadnice ti ukáže telefon, GPS funguje i bez sítě. Pokud nemáš souřadnice, popiš místo podle orientačních bodů: „lesní cesta z Lelekovic na Babí lom, asi kilometr za rozcestím u kříže, vlevo od cesty“. Co: co se stalo. Kolik: počet lidí, počet zraněných. Stav: jsou při vědomí, dýchají, krvácí? Potřeba: co přesně chceš, záchranku, nosítka, léky, dopravu.

Celé to pak zní třeba takhle: „MAYDAY, MAYDAY, MAYDAY. Tady Petr. Lesní cesta z Lelekovic na Babí lom, kilometr za rozcestím u kříže. Pád ze stromu, jeden zraněný, muž, čtyřicet let, při vědomí, nemůže hýbat nohama. Potřebuju záchranku a někoho, kdo zavolá 155. Přepínám.“ Pak pusť tlačítko a poslouchej. Neodpoví-li nikdo, opakuj po minutě. Mezitím šetři baterii.

Pokud tě někdo slyší, nech ho zopakovat polohu. Nevěř tomu, že správně rozuměl napoprvé.

Když už nejde o zákon, ale o to, kdo poslouchá

Všechno výš počítá se světem, kde stát funguje, jen má zrovna špatný týden. Teď scénář, o kterém se nemluví rádo. Proud nejde měsíce, úřady buď neexistují, nebo mají jiné starosti než rušení na PMR, a víc než kontroly z ČTÚ se bojíš lidí z vedlejší vesnice. V takovém světě tě zákon nechrání, ale ani netrestá. Rozhoduje jedna otázka: kdo tě slyší.

Jedna výjimka přitom platí i dnes, ne až po konci světa. Radiokomunikační řád Mezinárodní telekomunikační unie (čl. 4.9) dovoluje stanici v tísni použít jakýkoli prostředek, který má k dispozici, aby přivolala pomoc a oznámila svou polohu. Je to pojistka pro situaci, kdy jde o život, ne povolení k běžnému provozu. Dokud stát stojí, platí všechno z kapitoly o legalitě do posledního písmene.

Počítej s tím, že tě slyší každý

PMR, CB i amatérská pásma jedou v analogu bez šifrování. Kódy CTCSS a DCS nic neutají, jen filtrují. Levný skener, klidně ten samý BaoFeng, projede šestnáct PMR kanálů za pár vteřin a zastaví se tam, kde někdo mluví. V rozpadu tě může poslouchat skupina, která systematicky zjišťuje, kdo má co a kde.

Z toho plyne základní pravidlo, ze kterého vychází všechno ostatní: do éteru říkej jen to, co by ti nevadilo slyšet přečtené nahlas na návsi.

Zní to jednoduše. Dodržet to je těžké.

Co nikdy neříkat

Celé jméno, adresu, popis domu ani cestu k němu. Co máš: zásoby jídla, benzín, léky, agregát, cokoli, co má v nouzi cenu. Kolik vás je a kdo z vás je zranitelný, tedy děti, nemocní, staří. A hlavně kdy bude dům prázdný. Věta „Jdeme všichni k babičce, doma nikdo nezůstane“ je v normálním světě nevinná. V rozpadu je to pozvánka.

Pozor i na nepřímé prozrazení. „Máme toho dost, klidně vám něco dáme“ zní jako dobrý skutek a zároveň oznamuje celému okolí, že u vás je co brát.

Kódy, které zvládne i vystrašené dítě

Na PMR šifrovat neumíš. Můžeš ale mluvit tak, aby cizí posluchač nerozuměl, o čem je řeč. Stačí kódová kartička pro rodinu nebo skupinu, jen musí být jednoduchá. Složitý kód v nervech nikdo nedá, a když ho nezvládne nejslabší člen skupiny, je k ničemu.

Místo adres používej dohodnuté krycí názvy pro pár konkrétních míst. „U Studny“ může být křižovatka za lesem, „Škola“ stodola u strýce, „Hnízdo“ váš dům. Jména nahraď přezdívkami, které nikoho neprozradí. Stav celé skupiny se dá shrnout jedním slovem ze tří: dohodněte si třeba „klid“, „pozor“ a „průšvih“ a každé ať znamená něco přesného, ne náladu. Kartičku drž u vysílačky a v hlavě, ne vyvěšenou na lednici, kde ji uvidí každá návštěva.

Počítej i s tím, že o vysílačku jednou přijdeš. Ztracená stanice s kartičkou v pouzdře znamená prozrazený kanál i kódy. Proto mějte připravenou druhou sadu (jiný kanál, jiné krycí názvy) a jedno slovo, po kterém všichni přejdou na ni.

Pro úplnost: na amatérských pásmech jsou kódy se skrytým významem za normálních okolností zakázané stejně jako šifrování. Na PMR si mezi sebou říkat „Hnízdo“ místo „domů“ smíš kdykoli.

Ověř si, s kým mluvíš

Hlas přes šum se napodobí snadno a vysílačka se dá ukrást. Když se ti na rodinném kanálu ozve „tady táta, kde jste?“, nevíš jistě, že je to táta. Proto výzva a odpověď: jedna strana řekne dohodnutou otázku, druhá musí odpovědět dohodnutou odpovědí, která s otázkou zdánlivě nesouvisí. Na „Jaké je počasí?“ se neodpovídá „hezky“, ale „pes štěká“. Kdo odpověď nezná, nedostane od tebe žádnou informaci.

K tomu jedno slovo pro nátlak. Pokud ho člen skupiny použije v jinak normální větě, ostatní vědí, že mluví pod nátlakem: nikam nechodit, nic neprozrazovat, sraz zrušit. Zní to jako z thrilleru. Stojí to ale dvě minuty domluvy u stolu, a když přijde nejhorší chvíle, žádnou jinou pojistku mít nebudeš.

Vysílač prozradí, kde jsi

Tohle si začátečníci uvědomují nejméně. Každou vysílající stanici jde zaměřit. Nepotřebuješ na to armádu, stačí přijímač a směrová anténa. Čeští radioamatéři z toho dokonce mají sport, rádiový orientační běh, kterému se říká „hon na lišku“. Závodník běží lesem se směrovou anténou v ruce a hledá ukryté vysílače. Zkušený závodník je najde za desítky minut, a to se vysílače „lišek“ ozývají jen krátce a v pravidelných intervalech. Tvoje dlouhé hlášení z okna obýváku by našel dřív, než si stihne zavázat tkaničky.

Z toho plyne pár zásad. Vysílej krátce, pár vteřin, ne minuty, protože každá dlouhá relace dává zaměřovači čas. Nevysílej z domu: odejdi kus stranou a vrať se jinudy, a pokud vysíláš pravidelně, střídej místa. Používej nejnižší výkon, který stačí na spojení. Hlavně ale víc poslouchej než mluv. Přijímač se v praxi zaměřit nedá, prozrazuje tě jen tlačítko PTT.

Pokud máš licenci, v tomhle světě se nepředstavuj volací značkou. Značky se dají dohledat ve veřejných databázích a u části radioamatérů vedou až k adrese.

Časová okna jinak

Pevné okno „každou sudou hodinu v :00“ je v klidných časech ideální. V rozpadu ho ale za týden zná každý, kdo tě poslouchá, a ví přesně, kdy si sednout k přijímači. Proto mějte dvě sady oken a kódové slovo pro přepnutí, a do éteru nikdy neříkej, kdy se ozveš příště. To patří na kartičku, ne do vysílání.

Poslouchání je tvoje největší výhoda

Tady se z BaoFengu bez licence stane to nejcennější, co máš. Poslouchej, kdo je na kterých kanálech, kolik lidí mluví, jak se mezi sebou oslovují a o čem se baví. Zapisuj si to do sešitu: čas, kanál, co jsi slyšel. Za pár dní budeš mít obrázek o tom, kde se pohybují hlídky, kde se rozdává pomoc a kde se něco děje. Kdo jen poslouchá, je pro ostatní neviditelný.

Tíseň, když poslouchá kdokoli

Tady se bezpečnost a přežití dostávají do přímého sporu. Otevřené MAYDAY s přesnou polohou oznámí celému okolí, kde leží zraněný a bezbranný člověk. Mlčení ho ale může zabít taky.

Univerzální odpověď neexistuje. Kdo ti ji nabízí, vymýšlí si. Rozumné pořadí vypadá takhle: nejdřív zkus svoji skupinu na vašem kanálu a s vašimi kódy, potom známé lidi a teprve když nikdo neodpovídá, volej otevřeně. Já osobně bych v tu chvíli volal. Zranění, které nikdo neošetří, zabíjí spolehlivěji než náhodný posluchač, a většina lidí, kteří v krizi uslyší volání o pomoc, přijde pomoct, ne krást.

Časté chyby začátečníků

Jedna vysílačka. Opakuji to záměrně, protože je to nejčastější chyba vůbec. Vysílačka je komunikační prostředek a komunikace potřebuje dva konce.

Vybité baterie jsou chyba číslo dvě. Vysílačka ležící tři roky v šuplíku s vloženými alkalickými bateriemi má dnes dost možná vyteklý elektrolyt a zkorodované kontakty. Baterie skladuj vedle vysílaček, ne v nich, a jednou za půl roku zkontroluj, jestli všechno funguje.

Žádná domluva s rodinou. Koupíš čtyři vysílačky, rozdáš je a nikomu neřekneš, na jakém kanálu a kdy. V krizi pak každý zkouší jiný kanál a nikdo se s nikým nespojí. Frekvenční plán stojí dvacet minut u kuchyňského stolu a dělá z hromádky elektroniky systém.

Mluvení přes sebe. Jenže pokud stiskneš PTT, zatímco ona vysílá, neuslyší tě a ty neuslyšíš ji. Oba pak mluvíte do prázdna a myslíte si, že ten druhý neodpovídá.

Vysílání na zakázaných kmitočtech. Typicky s BaoFengem, který někdo „naprogramoval z internetu“ podle tabulky, ve které nebylo poznamenáno, co je čí. Netušíš, kam vysíláš, a klidně můžeš rušit převáděč nebo něco horšího. Pokud nevíš, co je za kmitočtem, nevysílej na něm.

Spoléhání na mobil. „Mobil přece funguje, to se dovolám.“ Do chvíle, kdy nefunguje. Telefon je skvělý nástroj, ale je to první věc, která v krizi selže, a tvůj plán s tím musí počítat.

A nakonec myšlenka „oživím to, až to budu potřebovat“. Neoživíš. Ve chvíli, kdy to potřebuješ, je pozdě. Budeš ve stresu, nebudeš mít čas číst návod, nebudeš vědět, kde je nabíječka, a sousedé, kterých by ses mohl zeptat, budou mít vlastní problémy.

Krabička bez plánu

Vysílačka je plast, baterie a pár čipů. Co z ní dělá záchranu, je dohoda: kdo, kdy, na jakém kanálu, kde se sejdete, když selže i ona. Dvě PMR za šest stovek, papír s frekvenčním plánem na lednici a jedno sobotní odpoledne s dětmi v lese udělají v krizi víc než taktická vesta, solární generátor a stanice za dvacet tisíc, kterou nikdo z rodiny neumí zapnout.

Zdroje

• E15: Česko zažilo rozsáhlý blackout, 4. 7. 2025
• CEPT: ERC/DEC(98)25 o PMR 446 (ve znění pozdějších změn), požadavek integrované antény a 500 mW ERP
• Wikipedia: PMR446 (kanálový rastr, dPMR/DMR)
• ČTÚ: Soubor zkušebních otázek pro radioamatérské zkoušky, květen 2026
• Portál veřejné správy: Zkouška odborné způsobilosti k obsluze vysílacích rádiových zařízení (poplatek 600 Kč)
• Seznam Zprávy: cvičení ARDOS v Jihočeském kraji, 25. 4. 2026
• Lupa.cz: Český rozhlas posiluje připravenost na krizové vysílání, 27. 11. 2025
• ITU: Radiokomunikační řád, čl. 4.9 (použití jakýchkoli prostředků stanicí v tísni)
• ČTÚ: zkušební otázky a odpovědi (veřejně dostupné)
• IARU Region 1: kmitočtový plán VKV/UKV (volací kmitočty 145,500 a 433,500 MHz)
• Babel.ua: požadavek desetihodinové autonomie mobilních sítí na Ukrajině, 2024

The post Vysílačka do krize: co smíš, co ne a jak mluvit, aby tě slyšeli first appeared on Hard Wired.

963,Ve středu 28. října zemřel v Los Angeles sir Patrick Stewart. Kluk z Yorkshiru, který vyrůstal v domě bez koupelny, zahrál nejlidštějšího kapitána sci-fi a pro celou generaci techniků se stal velitelem, kterého by si přáli mít nad sebou. Vzpomínka na herce, jenž lodi velel hlasem, ne pěstí.

„Make it so.“ Tři slova, kterými kapitán Jean-Luc Picard posílal posádku Enterprise do práce. Patrick Stewart si je později půjčil i do názvu svých pamětí. A dnes večer, když jsem dočetla zprávu o jeho smrti, mi došlo, že ta věta patří i nám, co něco pájíme, ladíme a kompilujeme. Rozhodni se, řekni to nahlas a pak to udělej.

Stewart zemřel ve středu doma v Los Angeles, v péči své ženy Sunny. Bylo mu 86 let. Podle prohlášení rodiny prošel krátkou a těžkou cestou Alzheimerovy choroby a demence s Lewyho tělísky, informují TV Insider a ČTK.

Kluk bez koupelny

Narodil se 13. července 1940 v Mirfieldu, dělnickém městečku v západním Yorkshiru. Doma neměli záchod ani koupelnu. Otec, vyznamenaný voják, se z války vrátil s traumatem, o víkendech pil a bil matku, která pracovala v textilce. Stewart to bez obalu popsal v pamětech Making It So z roku 2023. Deníku The Guardian tehdy řekl, že pochopit otcův vliv na sebe mu trvalo 25 až 30 let terapie.

Únik našel na jevišti. U Shakespeara si jako školák umínil, že jednou bude hrát v Royal Shakespeare Company. V roce 1966 se tam dostal a zůstal čtrnáct let. Hrál Macbetha, Othella, Prospera i Shylocka, píše Guardian.

Hollywood si ho našel, až když mu bylo 47.

Kapitán, který nejdřív poslouchal

Picard nebyl Kirk. Neskákal po každém mimozemšťanovi na planetě z papírmaše. Sedl si do zasedačky, vyslechl Data, Geordiho i doktorku Crusherovou, a teprve pak rozhodl. Kdo kdy pracoval v technickém týmu, ten typ zná jen z vyprávění: šéf, který technikovi věří, ale odpovědnost za rozhodnutí si nechá u sebe.

Star Trek: Nová generace běžela sedm sezon, od roku 1987 do roku 1994, a Stewart v ní natočil 176 epizod. Přidal čtyři celovečerní filmy a v letech 2020 až 2023 tři řady seriálu Star Trek: Picard, u kterého byl i výkonným producentem.

Ze 176 epizod si každý fanoušek nese svou. Moje je The Inner Light, kde Picard během jediného dílu prožije celý cizí život a na konci mu zůstane jen flétna. A pak „There are four lights!“ z dvojdílu Chain of Command. Lepší lekci o tom, že pravda se nemění podle toho, kdo zrovna drží ovladač, televize nenatočila.

Tablet z rozpočtové nouze

Na palubě Enterprise-D se pracovalo s PADDy, tenkými dotykovými deskami, které vypadaly podezřele jako dnešní tablety. Vznikly ze šetření. Art director seriálu Michael Okuda vysvětloval pro Ars Technica, že nakreslit ovládání jako grafiku vyšlo štábu levněji než kupovat elektroniku. A když se ho někdo ptal, kde je tlačítko pro akci, se kterou nepočítal, odpověděl, že je v softwaru. To bylo v roce 1987.

Doug Drexler, který na trekových rekvizitách pracoval desítky let, o prvním iPadu prohlásil, že je to „pravý startrekový sen“, píše Time.

Mimochodem, Picard nosil PADDy po hromadách. Tvůrci tak divákům ukazovali, že má práce nad hlavu, připomíná Inverse. Dnes by stačil jeden tablet a tři nedočtené kanály na Slacku (pokrok je pokrok).

LeVar Burton, seriálový Geordi La Forge, k tomu pro Adweek řekl, že věří v jednoho konkrétního kluka: ten koukal na původní Star Trek, vyrostl, stal se inženýrem a navrhl véčkový telefon. Kolik takových kluků a holek vyrostlo u Nové generace, nikdo nespočítá. Pár jich čte tenhle web.

Hlas, který znáte, i když nevíte odkud

V roce 2000 nasedl Stewart do vozíku Profesora X a ve filmové sérii X-Men si podmanil další generaci. Proti němu stál jeho blízký přítel Ian McKellen jako Magneto. Roli si zopakoval mimo jiné v Loganovi a objeví se v ní ještě jednou, ve filmu Avengers: Doomsday, který jde do kin 18. prosince.

Hráči ho znají z The Elder Scrolls IV: Oblivion, kde jako císař umírá hned v úvodu, a z Castlevania: Lords of Shadow. Picarda namluvil v zhruba deseti trekových hrách, uvádí Game Informer. V roce 2010 ho královna Alžběta II. pasovala na rytíře za zásluhy o drama.

Rodinné prohlášení, které citoval server Variety, připomíná i to, o čem se v nekrolozích mluví méně. Stewart celý život podporoval oběti domácího násilí, uprchlíky, péči o duševní zdraví válečných veteránů a ochranu zvířat, hlavně svých adoptovaných pitbulů. Kdo zná jeho dětství, tomu první položka na seznamu nepřijde náhodná.

Jonathan Frakes, jeho první důstojník Riker, sdílel nekrolog s jedinou větou: „Rest in peace my friend.“ Marvel Studios o něm napsali, že byl jedinečný talent, velkorysý kolega a skutečný gentleman.

Picard by teď nejspíš řekl, ať se vrátíme k práci. Tak dobře, kapitáne.

S úctou a pokorou
Valentino Hesse

Make it so.

The post Sbohem, kapitáne. Patrick Stewart odešel ve věku 86 let first appeared on Hard Wired.

Třetí díl série o klonování DESFiru. V prvních dvou jsme rozebrali teorii a praxi zálohy. Teď je na stole skutečný dump pravé Mifare DESFire karty z Flipper Zero a projdeme ho řádek po řádku: co z karty vypadlo, kde se čtečka zastavila a co o zabezpečení systému prozradí i to málo, co jde přečíst bez klíče. A protože Flipper umí DESFire i víc než jen přečíst obálku, přidávám detailní rozbor a návod k aplikaci DFC. UID v ukázce je anonymizovaný, změnil jsem jeho poslední bajt.

Teoretický rozbor je jedna věc, reálný výpis z karty druhá. Vzal jsem pravou DESFire kartu, ke které mám přístup, přiložil ji na Flipper Zero a nechal ji přečíst. Výsledkem je soubor .nfc, který se vejde na jednu obrazovku a který ilustruje obě předchozí části líp než jakýkoli diagram.

Ukazuje totiž přesně to rozhraní, o kterém byla celou dobu řeč: hranici mezi tím, co z DESFiru dostaneš zadarmo, a tím, co je zamčené za kryptografií.

Rozeberme ho.

Co máme na stole

Tady je celý dump. UID jsem anonymizoval změnou posledního bajtu, jinak je přesně takový, jak ho Flipper vyčetl.

Filetype: Flipper NFC device
Version: 4
# Device type can be ISO14443-3A, ISO14443-3B, ISO14443-4A, ISO14443-4B, ISO15693-3, FeliCa, NTAG/Ultralight, Mifare Classic, Mifare Plus, Mifare DESFire, SLIX, ST25TB, NTAG4xx, Type 4 Tag, EMV
Device type: Mifare DESFire
# UID is common for all formats
UID: 04 80 C4 1A 28 25 00
# ISO14443-3A specific data
ATQA: 03 44
SAK: 20
# ISO14443-4A specific data
T0: 75
TA(1): 77
TB(1): 81
TC(1): 02
T1...Tk: 80
# Mifare DESFire specific data
PICC Version: 04 01 01 33 00 1A 05 04 01 01 03 00 1A 05 04 80 C4 1A 28 25 00 21 52 59 30 30 91 26
PICC Free Memory: 8032
PICC Change Key ID: 00
PICC Config Changeable: true
PICC Free Create Delete: true
PICC Free Directory List: true
PICC Key Changeable: true
PICC Flags: 00
PICC Max Keys: 01
PICC Key 0 Version: 00
Application Count: 1
Application IDs: A1 70 F4
Application a170f4 Change Key ID: 00
Application a170f4 Config Changeable: false
Application a170f4 Free Create Delete: false
Application a170f4 Free Directory List: false
Application a170f4 Key Changeable: false
Application a170f4 Flags: 00
Application a170f4 Max Keys: 00

Na první pohled nic dramatického. Na druhý pohled učebnice.

Co karta prozradila o sobě

Než se dostaneme k tomu, co Flipper nepřečetl, projděme to, co přečetl. Už z hlaviček se dá karta přesně zařadit.

Device type: Mifare DESFire potvrzuje, že jde o pravou DESFire, ne o magic kartu, která by se za Classic jen vydávala. UID: 04 80 C4 1A 28 25 00 je sedmibajtové a začíná bajtem 04, což je výrobní kód NXP. UID je pevné a čitelné, takže Random ID tahle karta zapnuté nemá a je sledovatelná podle svého čísla.

SAK: 20 je drobnost, na které stojí půlka prvního článku. Hodnota 0x20 znamená, že karta podporuje ISO 14443-4, tedy že jede přes RATS a ATS do přenosového protokolu T=CL, a ne jen přes antikolizi jako Mifare Classic. Řádky ATS pod tím (T0: 75, TA(1): 77 a dál) jsou právě ta odpověď na RATS, kde se dohodne rámcování a rychlost. Tohle je ta vrstva -4 černé na bílém.

Z PICC Version se dá vyčíst generace a velikost. Bajt velikosti úložiště 1A odpovídá osmi kilobajtům, což sedí na PICC Free Memory: 8032. Hlavní verze hardwaru 33 ukazuje na generaci EV3 (0x01 je EV1, 0x12 EV2, 0x33 EV3); pro stoprocentní jistotu stačí kartu hodit do NXP TagInfo, ale vychází to na EV3. Konec řetězce Version nese UID znovu a za ním výrobní dávku a datum.

Shrnuto: osmikilová DESFire EV3 od NXP, bez Random ID.

To všechno Flipper zjistil, aniž by znal jediný klíč.

Kde se Flipper zastavil

A tady přichází pointa.

Všimni si, kde výpis končí.

Application IDs: A1 70 F4
Application a170f4 Config Changeable: false
Application a170f4 Free Create Delete: false
Application a170f4 Free Directory List: false
Application a170f4 Key Changeable: false
Application a170f4 Max Keys: 00

Seznam aplikací Flipper dostal, je tam jedna s AID a170f4. Ale uvnitř té aplikace nevidíš nic. Žádné soubory, žádný obsah, žádné klíče. Max Keys: 00 neznamená, že aplikace nemá klíče, ale že se k nim Flipper nedostal. Narazil na hranici aplikace a bez autentizačního klíče neprošel.

Proč vůbec dostal ten seznam aplikací? Kvůli jednomu nastavení o pár řádků výš, PICC Free Directory List: true, které listing aplikací bez autentizace povoluje. Kdyby bylo false, neviděl by ani AID.

A přesně tohle je závěr druhého článku na živém vzorku. Stock NFC aplikace přečetla obálku, dovnitř dopisu se nepodívala. Soubor .nfc není klon a funkčním klonem se nestane. Kdybys to UID zapsal na sedmibajtovou magic kartu, projdeš jedině u systému, který věří pouhému UID a nic neověřuje. U skutečné DESFire autentizace magic karta mlčí, protože nemá čím odpovědět na výzvu.

Co z toho čte bezpečák

Teď to zajímavé, protože i ta neautentizovaná hlavička dokáže o nasazení hodně napovědět. Podívej na nastavení na úrovni celé karty.

PICC Key 0 Version:       00
PICC Config Changeable:   true
PICC Free Create Delete:  true
PICC Free Directory List: true
PICC Key Changeable:      true

Nejsilnější signál je verze master klíče. PICC Key 0 Version: 00 skoro vždy znamená, že master klíč nikdo nerotoval a sedí tam pořád výchozí hodnota, tedy samé nuly. K tomu Free Create Delete: true, což dovoluje zakládat a mazat aplikace bez autentizace master klíčem. Dohromady je úroveň PICC měkká: výchozí master klíč a volná správa aplikací. Kdo se autentizuje tím výchozím klíčem, může na kartě aplikace přidávat nebo rovnou mazat. Data v uzamčené aplikaci a170f4 sice nepřečte, na to potřebuje aplikační klíč, ale integrita a dostupnost celé karty na tom stojí vratce.

Kontrast se samotnou aplikací je přitom poučný. Aplikace a170f4 je zamčená slušně:

Application a170f4 Config Changeable:  false
Application a170f4 Free Create Delete:  false
Application a170f4 Free Directory List: false
Application a170f4 Key Changeable:      false

Config neměnný, klíče neměnné, listing i create/delete zakázané. Kdo tu aplikaci personalizoval, udělal na její úrovni hygienu správně. Jenže PICC kolem ní nechal rozvolněný. A to je přesně ten mismatch z prvního dílu: kryptografie čipu drží, slabina je v personalizaci, ne v křemíku.

DESFire tady nechybuje. Obrany, které karta nabízí, musí někdo zapnout a nastavit. Random ID je vypnuté, master klíč nerotovaný, správa aplikací volná. Žádná z těch věcí není porucha karty, všechny jsou rozhodnutím při nasazení.

Jenže Flipper umí DESFire i víc: aplikace DFC

Dump výš vylezl ze stock NFC aplikace, která se u DESFiru zastaví na obálce. To ale není poslední slovo Flipperu. V katalogu je komunitní aplikace DFC (DESFire-compatible) od autora cindersocket, fork seos_compatible od Erica Bettse, která mluví nativním DESFire command setem a jde dál. S jedním velkým ale, na které si dej pozor, než si z toho uděláš falešný obrázek.

DFC neláme. Nerecovruje klíče, nekrákuje AES, žádný nested útok jako u Classic. Klíč si musíš přinést. Buď ho máš, protože čteš svou kartu, nebo credential napíšeš ručně ze známých klíčů. Emulace jede výhradně s klíči, které do credentialu vložíš. Je to nástroj pro práci s vlastními kartami, ne bypass cizích, a na kartu bez klíče se nedostane o nic víc než stock appka. Na náš uzamčený a170f4 by si DFC bez jeho klíče taky vylámal zuby.

Co tedy DFC s klíči umí:

• Čte DESFire karty. Autentizuje se v režimech legacy DES, ISO 3DES, AES i EV2 a na straně čtečky sáhne klíčem 0 do primární aplikace a přečte její nakonfigurované soubory.
• Emuluje uloženou credential, takže se Flipper vydává za DESFire kartu. K emulaci použije jen klíče uložené přímo v té credentialu.
• Emuluje prázdný DESFire (režim Blank Card). Když do něj čtečka při zápisu něco pošle, po odchodu z emulace tě to vyzve uložit zachycená data jako credential.

Credential je textový soubor .dfc (nebo předkompilovaný binární .dfcb) a nese UID, AID, key settings, autentizační mód a klíče i soubory po slotech. To je přesně ta logická struktura z druhého dílu, jen v jiném kabátě: místo abys obsah zapsal zpět na prázdnou kartu, necháš ho emulovat Flipper.

Tím se zpřesňuje jedna věta z celé série. Psal jsem ve smyslu „Flipper DESFire nedá“. Teď přesněji: Flipper DESFire nenaláme, ale s aplikací DFC a se znalostí klíčů ho přečte i emuluje. Hranice se neposunula o kousek dál k prolomení, posunula se jen o to, co dovede handheld, když klíče už máš v ruce. Jedno upozornění k aktuálnosti: DFC staví na EV1 a EV2 příkazech, pokrytí EV2 a EV3 hardwaru se teprve ověřuje na fyzických čtečkách a radiová kompatibilita není zaručená. Není to oficiální nástroj NXP a autor sám nedává záruku funkčnosti.

DFC krok za krokem

Takhle s tím zacházíš, když chceš číst nebo emulovat vlastní kartu.

Instalace. Nejjednodušší je nainstalovat DFC přímo z katalogu přes Flipper Lab (lab.flipper.net/apps/dfc). Kdo chce stavět ze zdrojáku, naklonuje repozitář, dotáhne submoduly a sestaví přes ufbt:

git submodule sync --recursive
git submodule update --init --recursive
ufbt

Čtení vlastní karty. Přilož kartu na Flipper a nech DFC přečíst primární aplikaci. Aplikace se autentizuje klíčem 0 a stáhne nakonfigurované soubory. Přečtená karta se uloží jako credential i se svým AID, key settings, autentizačním módem a klíči a soubory po slotech. Soubory credentialů patří na kartu do SD Card/apps_data/dfc/.

Emulace. Vyber uloženou credential a Flipper se začne vydávat za tu kartu. K autentizaci vůči čtečce použije jen klíče, které credential obsahuje; žádné jiné nemá odkud vzít. Tohle je ten „funkční klon“, který na magic kartě z principu nejde, ale na emulátoru se správnými klíči ano.

Blank Card. Když chceš vidět, co ti do karty zapíše cizí čtečka, zvol Blank Card. Flipper bude emulovat zapisovatelný prázdný DESFire (ve výchozím stavu s nulovým DES klíčem na úrovni PICC, AID 00 00 00). Pokud čtečka během emulace zapíše data, po odchodu z emulačního okna tě to vyzve uložit je jako .dfc.

Formát a limity credentialu. Textový .dfc se při načtení zkompiluje do binárního tvaru, případně rovnou podáš .dfcb. UID musí mít 7 bajtů a začínat 04. Jedna credential pojme nejvýš 4 aplikace, 16 souborů, 3 KiB dat celkem, 2 KiB v jednom souboru a 512 bajtů na klíče; samotný soubor .dfc nebo .dfcb nesmí přesáhnout 16 KiB. U velkých textových credentialů hrozí, že kompilace na zařízení vyčerpá heap, takže je zkompiluj radši na počítači:

python3 tests/compile_dfcb.py path/to/card.dfc path/to/card.dfcb

Ověření na hostu. Repozitář má k tomu dva testovací skripty. probe_dfcb.py pustí .dfcb proti virtuální kartě jádra přímo na počítači, nahlásí nepodporované credentials a vypíše APDU odpovědi; netestuje UI, NFC listener ani radiové časování, jen logiku. Výchozí APDU přečtou verzi a seznam aplikací, další hex APDU můžeš doplnit a proběhnou v pořadí v jedné relaci:

python3 tests/probe_dfcb.py path/to/card.dfcb
python3 tests/probe_dfcb.py path/to/card.dfcb 9060000000 90AF000000

Druhý skript, probe_pcsc_mac_read.py, je manuální hardwarová zkouška na macOS s PC/SC čtečkou a vyžaduje pythoní knihovnu cryptography. Nejdřív na Flipperu rozjeď emulaci credentialu, pak probe vybere aplikaci 0, autentizuje se ISO 2K3DES klíčem 1, přečte celý soubor 0 a ověří data i MAC v odpovědi. Aplikaci, soubor, klíč a čtečku přepíšeš přepínači --application, --file, --key a --reader:

python3 tests/probe_pcsc_mac_read.py path/to/card.dfc

Ber to jako experimentální nástroj. U EV2 a EV3 karet si funkčnost ověř na své konkrétní čtečce, protože hardwarové pokrytí se teprve dolaďuje.

Co si z toho vzít

Tenhle jeden výpis uzavírá celou sérii, protože v něm je vidět obojí najednou. Pevná část i měkká část DESFiru v jednom souboru.

Pevná část: stock NFC aplikace se k ničemu zabezpečenému nedostala a bez klíčů by aplikaci a170f4 neotevřel ani DFC. AES a tříprůchodová autentizace odvedly svoje, zamčená aplikace zůstala zamčená, naklonovat obsah na magic kartu nejde. Pokud systém kontroluje víc než UID, tahle karta je proti nástrojům bez klíčů tichá.

Měkká část: i tak výpis prozradil, že nasazení není dotažené. Verze master klíče 00 a volné create/delete jsou věci, které si v auditu přístupového systému přečteš jako první, a ani k tomu nepotřebuješ klíče. Útočník je čte stejně snadno jako ty.

A DFC do toho vnáší třetí rovinu. Se svými klíči Flipper DESFire přečte i emuluje, takže patří do výbavy na práci s vlastními kartami vedle Proxmarku a hostových knihoven z druhého dílu. Co nedokáže ani on, je dostat se do karty bez klíče. Přesně v tom je celá pointa série.

Flipper tu kartu nenaklonoval a bez klíčů ji nenaklonuje ani s DFC. Ale přečetl dost na to, aby ukázal, kde by se v nasazení dalo zatlačit, a s DFC zase dost na to, aby se tvoje vlastní karty daly emulovat. Kde končí jedno a začíná druhé, rozhoduje jediná věc: jestli ten klíč máš.

The post Rozbor reálného DESFire dumpu: co Flipper vyčte a co ne first appeared on Hard Wired.

Navazující díl k rozboru klonování DESFiru. V minulém článku padlo, že funkční kopii dostaneš jedině na prázdnou DESFire kartu, kterou si znovu napersonalizuješ. Tady je přesně ten postup: logický dump přes Proxmark3 a python-desfire, bezpečné odložení klíčů a obnova struktury i dat na čistý čip. Včetně toho, co tahle záloha není a kdy ti nepomůže.

Rovnou na úvod: je to runbook na zálohu a obnovu karty, ke které máš klíče, protože je tvoje. Žádné klonování cizích karet. Počítej s hodinou práce u první karty, pak už to jde rychleji. Co budeš na konci umět: přečíst celou strukturu DESFiru, uložit ji i s daty do souboru, založit ji znovu na prázdném čipu a nastavit zpět klíče.

Než se do toho pustíš, přečti si sekci o hranicích. Ušetří ti to zklamání, že „záloha“ nefunguje tam, kde fungovat ani nemůže.

Co budeš potřebovat

Hardware: čtečku, která umí ISO 14443-4 a autentizaci k DESFiru, a dvě karty. Zdrojovou DESFire kartu se svými klíči a prázdnou (blank) DESFire kartu stejné nebo vyšší generace a aspoň stejné paměti. Blank znamená kartu ve výrobním stavu, kde jsou všechny klíče na samých nulách; prodávají se jako „DESFire EV1/EV2/EV3 blank“.

Software podle toho, co preferuješ. Buď Proxmark3 s firmwarem Iceman (fork RfidResearchGroup), kde je celá rodina příkazů hf mfdes. Nebo PC/SC čtečku (ACR122U, ACR1252U, Omnikey) a Python s knihovnou python-desfire. Obojí umí jak čtení, tak personalizaci, takže si vyber podle toho, co máš po ruce.

A hlavně klíče. Bez klíčů s právem číst se k obsahu nedostaneš a žádný z dále popsaných kroků nemá smysl. To je vlastnost, ne chyba.

Hranice, které musíš znát předem

Záloha DESFiru má tři tvrdá omezení a je lepší je vědět teď než po hodině práce.

UID se nepřenese. Pravá DESFire karta má sedmibajtové UID zapečené z výroby a nejde přepsat. Prázdná karta má svoje vlastní. Obnovená karta tedy ponese jiné UID než originál, a to nezměníš. Magic DESFire s přepisovatelnou identitou neexistuje, jak padlo v minulém díle.

Systém s diverzifikací klíčů ti obnovenou kartu nevezme. Pokud přístupový systém odvozuje klíče z UID (diverzifikace podle AN10922), čtečka si pro nové UID spočítá jiný klíč, než jaký má tvoje obnovená karta. Autentizace selže. Obejít to jde jedině tak, že vlastníš site klíč celého systému a dopočítáš diverzifikované klíče pro nové UID, což dává smysl jen u systému, který sám provozuješ. Pro cizí přístupový systém tohle není cesta.

Přečteš jen to, na co máš právo. Každý soubor má přístupová práva navázaná na konkrétní klíče. Když tvůj klíč smí číst jen některé soubory, zbytek zůstane skrytý, i když kartu „otevřeš“.

Z toho plyne, k čemu záloha reálně slouží: k archivaci obsahu tvé vlastní karty, k migraci nebo havarijní obnově v systému, který si personalizuješ sám, a k laboratorní práci. Ber ji jako zálohu dat a struktury, ne jako výrobu náhradní přístupové karty do cizí budovy.

Jedna věc k bezpečnosti ještě předtím, než začneš sypat příkazy. Klíče drž mimo dump. Data a struktura můžou do obyčejného souboru, klíče patří do šifrovaného trezoru. Dump s klíči v plaintextu je ta nejhorší možná poznámka pod čarou.

Krok 1: Inventura karty

Napřed si kartu zmapuj, ať víš, co vůbec zálohuješ. Přilož zdrojovou kartu na Proxmark a projdi ji shora dolů.

hf mfdes info
hf mfdes getuid

info vypíše generaci, velikost paměti a volné místo, getuid skutečné UID (u karty se zapnutým Random ID ho vydá až po autentizaci, takže případně přidej secure channel a klíč). Dál si nech vypsat aplikace a soubory:

hf mfdes lsapp --files
hf mfdes lsfiles --aid 123456 -t aes

lsapp --files ukáže všechny aplikace podle jejich tříbajtového AID i s jejich soubory. Pokud jsou klíče nestandardní, autentizuj se jimi; --no-auth zkusí listing bez autentizace, pokud to karta v nastavení dovolí. U každého souboru si zjisti jeho nastavení, protože bez něj kartu věrně neobnovíš:

hf mfdes getfilesettings --aid 123456 --fid 01

Zapiš si typ souboru (Standard, Backup, Value, Linear Record, Cyclic Record), komunikační režim (Plain, MACed, plně šifrovaný), přístupová práva a velikost. Tohle je kostra, kterou budeš na prázdné kartě stavět znovu. U Value souboru si navíc poznamenej dolní a horní limit a aktuální hodnotu, u záznamových souborů počet a velikost záznamů.

Když klíče neznáš celé a chceš je dohledat ze slovníku, pomůže detekce, ale u vlastní karty bys klíče měl mít:

hf mfdes detect --save --dict mfdes_default_keys

Krok 2: Logický dump

Teď vyčteš obsah. Nejjednodušší je dump po aplikaci:

hf mfdes dump --aid 123456

dump projde soubory v aplikaci a vypíše jejich obsah. Pro jednotlivý soubor nebo pro přesnou kontrolu použij read s typem souboru:

hf mfdes read --aid 123456 --fid 01
hf mfdes read --aid 123456 --fid 02 --type record
hf mfdes read --aid 123456 --fid 03 --type value

read bez typu se pokusí typ odhadnout, u záznamových a hodnotových souborů ale radši typ uveď. Výstup si ulož do strukturovaného souboru, ideálně JSON, kde každý soubor nese svoje AID, FID, typ, komunikační režim, práva, velikost a surová data v hexu. Klíče do tohohle souboru nepatří, ty jdou zvlášť.

Takhle vznikne tvoje záloha: popis struktury plus obsah. Co s ní uděláš dál, je obnova na prázdný čip.

Krok 3: Příprava prázdné karty

Prázdnou kartu uveď do známého stavu. Pokud v ní něco je, naformátuj ji, a pamatuj, že k formátu potřebuješ PICC master klíč (u čisté karty samé nuly):

hf mfdes auth -n 0 -t aes -k 00000000000000000000000000000000
hf mfdes formatpicc

Po formátu máš čistý PICC s jednou prázdnou kořenovou aplikací a výchozími klíči. Na téhle základně postavíš kopii struktury.

Krok 4: Obnova struktury a dat

Teď znovu založíš aplikace a soubory podle toho, cos zapsal v kroku 1, a naliješ do nich data z kroku 2. Konkrétní vlajky příkazů createapp a createfile se mezi verzemi firmwaru liší, takže si u své verze vždy ověř přesný tvar přes hf mfdes createapp -h a hf mfdes createfile -h. Orientačně to vypadá takhle:

hf mfdes createapp --aid 123456 --dfname hesse --ks1 0B --ks2 AE
hf mfdes createfile --aid 123456 --fid 01 --amode encrypt --size 000020

--ks1 a --ks2 kódují nastavení klíčů aplikace, tedy počet klíčů, jejich typ a oprávnění; --amode je komunikační režim souboru, --size velikost v bajtech. Hodnoty musí sedět na to, cos vyčetl z originálu, jinak nedostaneš věrnou kopii. Value a záznamové soubory se zakládají vlastními příkazy s limity a počtem záznamů.

Když struktura stojí, zapiš data:

hf mfdes write --aid 123456 --fid 01 -d 0102030405060708...
hf mfdes write --aid 123456 --fid 02 --type record -d 0102030405 --updaterec 0
hf mfdes write --aid 123456 --fid 01 --type data -d 01020304 --commit

U Backup souborů nezapomeň na --commit, bez něj zůstane zápis jen v dočasném bufferu a po odpojení karty se ztratí. U Value souborů se hodnota nenastavuje přímo, ale přes počáteční hodnotu při založení, případně přes credit a debit.

Krok 5: Nastavení klíčů

Tohle je nejchoulostivější krok celé obnovy, protože tady si můžeš kartu zamknout. Dokud jsi pracoval s výchozími nulovými klíči, šlo všechno hladce. Teď je vyměníš za ty původní.

hf mfdes changekey --aid 123456 -n 1 -t aes -k 00000000000000000000000000000000 --newkey 00112233445566778899AABBCCDDEEFF --newver 01

Drž se tří pravidel. Klíče měň odspodu, aplikační klíče před aplikačním master klíčem, a aplikační master klíč před PICC master klíčem; jakmile změníš klíč, kterým ses autentizoval, musíš se autentizovat znovu tím novým. Verzi klíče (--newver) nastav na stejnou hodnotu jako na originálu, jinak ti pozdější autentizace nemusí projít. A než přepíšeš poslední master klíč, dvakrát si ověř, že ho máš zapsaný správně, protože špatně zadaný master klíč znamená kartu, do které se už nedostaneš.

Jemnější nuance: změna klíče číslo 0 (master klíč aplikace) používá jiné krypto než změna ostatních klíčů a může zároveň měnit nastavení aplikace. Proto ji nech až úplně nakonec a odděleně.

Celý cyklus v Pythonu

Kdo nechce ťukat do Proxmarku ručně, zvládne totéž skriptem přes python-desfire na PC/SC čtečce. Knihovna umí čtení i personalizaci, takže pokryje obě fáze. Čtecí část vypadá v jádru takhle:

from desfire import DESFire, PCSCDevice
from smartcard.System import readers

conn = readers()[0].createConnection()
conn.connect()
card = DESFire(PCSCDevice(conn.component))

card.authenticate(0x000000, picc_master_key)   # PICC master
dump = {"uid": card.get_real_uid(), "apps": []}

for aid in card.get_application_ids():
    card.select_application(aid)
    card.authenticate(aid, app_keys[aid])
    app = {"aid": aid, "files": []}
    for fid in card.get_file_ids():
        settings = card.get_file_settings(fid)
        data = card.read_file_data(fid)
        app["files"].append({"fid": fid, "settings": settings, "data": data})
    dump["apps"].append(app)
# dump ulož do JSON; klíče (app_keys) drž mimo tenhle soubor

Obnova na prázdnou kartu je zrcadlový postup. Autentizuješ se výchozím nulovým klíčem, založíš aplikaci, přepneš se do ní, vytvoříš soubory podle uložených nastavení, zapíšeš data a nakonec vyměníš klíče:

blank.authenticate(0x000000, default_key)
blank.create_application(aid, key_settings, num_keys, DESFireKeyType.DF_KEY_AES)
blank.select_application(aid)
blank.authenticate(aid, default_app_key)
blank.create_standard_file(fid, comm_mode, access_rights, file_size)
blank.write_file_data(fid, 0, comm_mode, data)
blank.change_key(key_no, new_key, old_key, key_version)

Přesné signatury metod se mezi verzemi knihovny trochu liší, takže si je ověř v její dokumentaci; logika kroků ale zůstává stejná jako u Proxmarku. Knihovna staví na EV1, pro specifické funkce EV2 a EV3 počítej s tím, že je nemusí pokrývat.

Když něco nefunguje

Nejčastější zádrhel je selhání autentizace. Zkontroluj tři věci: správný typ klíče (-t des, 2tdea, 3tdea nebo aes), správné číslo klíče (-n) a správný secure channel (-s d40, ev1, ev2). Když nesedí byť jen jedno, karta tě odmítne, i když máš klíč správně.

Když čtení projde, ale vrátí nesmysl, nejspíš čteš ve špatném komunikačním režimu. Plně šifrovaný soubor čtený jako Plain vrátí šifrovaný balast, ne data. Ověř si režim z nastavení souboru.

Když se obnovená karta tváří hotově, ale originální systém ji nevezme, vrať se k sekci o hranicích. Buď systém diverzifikuje klíče podle UID, které se změnilo, nebo kontroluje jen UID a tvoje nové mu nesedí. Ani jedno nespravíš na straně karty.

A nejbolestivější případ: autentizace k aplikaci najednou nejde ani tobě. Nejspíš sedí špatná verze klíče nebo ses při změně master klíče přepsal. U vlastní testovací karty z toho ven vede jen formát přes PICC master klíč, pokud ho ještě znáš. Pokud ne, karta je pro tebe ztracená. Proto se master klíče mění jako poslední a s rozmyslem.

Co sis vlastně zazálohoval

Na konci máš dvě věci. Soubor s popisem struktury a daty, který přežije kartu, a schopnost tu kartu znovu postavit na čistém čipu. Co nemáš, je identický klon s původním UID, protože ten na pravém DESFiru neexistuje.

A přesně v tom je ta záloha užitečná i poctivá zároveň. Archivuje obsah, umožní migraci ve tvém vlastním systému a zachrání tě, když fyzická karta doslouží. Jen si pamatuj, čím tenhle postup je a čím není, a nebudeš čekat zázrak tam, kde ho DESFire z principu neslíbil.

The post Jak si zálohovat DESFire kartu a obnovit ji na prázdnou first appeared on Hard Wired.

Proč DESFire nenaklonuješ, i když Mifare Classic jde

Magic karty s přepisovatelným UID udělají kopii obyčejné Mifare Classic za pár minut. DESFire stejný trik nedonese, a není to kvůli tajnému klíči, ale kvůli tomu, jak je karta postavená. Podrobný rozbor: jak DESFire funguje, jak ověřuje, čím se brání útokům a proč celé zabezpečení nakonec stojí a padá se systémem kolem něj.

Máš svůj vlastní klíč k DESFire kartě, chceš si ji zálohovat, a po ruce zrovna není prázdný DESFire. Jenom magic karta. Zní to jako banalita.

Přitom se právě na tomhle scénáři nejlíp ukáže, proč jde jedna karta zkopírovat za pár minut a druhá vůbec. Obkreslit UID je málo. Klon musí zreplikovat celé chování karty vůči čtečce, kryptografii nevyjímaje. Projdeme to od začátku: proč je Mifare Classic odsouzená ke klonování, jak je naproti tomu postavený DESFire, jak probíhá jeho ověřování krok za krokem, čím se brání útokům, kde ho jednou v historii zlomili a proč dnešní průšvihy nemají s čipem nic společného.

Magic karta a otevřený blok 0

U běžné Mifare Classic je blok 0 uzamčený z výroby. Sedí v něm UID, jednobajtový kontrolní součet BCC a výrobní data, a normální čtečka ho nepřepíše. Magic karty tenhle zámek obcházejí. Způsob obcházení dělí jednotlivé generace a není to jen akademické dělení, protože rozhoduje o tom, jestli tě klon prozradí.

Nejstarší „UID karty“ (Gen1a) poslouchají nestandardní backdoor příkazy. Karta se uspí a pak reaguje na dvojici příkazů (0x40 v sedmibitovém rámci jako buzení, následně 0x43), které odemknou čtení i zápis libovolného bloku včetně nultého, a to bez znalosti jakéhokoli klíče. Na Proxmarku to obsluhují příkazy csetblk, cgetblk a spol. Háček je v tom, že ta samá ochota reagovat na backdoor kartu odhalí: čtečka pošle odemykací sekvenci, karta odpoví, a je jasno.

Gen2 (CUID) backdoor nemá. UID se u ní mění přímým zápisem do bloku 0 jako do kteréhokoli jiného, přes standardní wrbl s vynuceným zápisem. Pozor na BCC: když ho spočítáš špatně, část čteček kartu odmítne nebo rovnou zablokuje. CUID má proti Gen1a výhodu, že na backdoor nereaguje, takže ji sken backdoorem neodhalí. Zrádný je ovšem přístup, kdy se čtečka sama pokusí přepsat blok 0, protože běžná Classic to nedovolí a CUID ano, čímž se prozradí. Na to je FUID, který se po prvním zápisu zamkne natvrdo a od té chvíle je k nerozeznání od pravé Classic. UFUID je mezistupeň: chová se jako CUID, dokud mu nepošleš zamykací sekvenci, a teprve pak ztuhne.

Špičkou je dnes Gen4, prodávaný jako „Ultimate Magic Card“. Funguje jako konfigurovatelná platforma, ne jako jedna pevná emulace. Umí se vydávat za libovolnou Classic (1K, 4K, Mini), za Ultralight i za NTAG, se čtyř-, sedmi- i desetibajtovým UID, a svou konfiguraci chrání heslem. Má takzvaný shadow mode, kdy se po přiložení jednou ukáže jako klon a pak jako zapsaná data, čímž umí obejít i otravnější anti-copy kontroly.

Všechny tyhle karty mají společné jedno. Emulují Mifare Classic, Ultralight nebo NTAG, tedy typy postavené na prolomené šifře Crypto1 nebo rovnou bez autentizace. A Classic je rozbitá na několika úrovních zároveň. Crypto1 padla akademicky už kolem roku 2008 (Nohl, Garcia a další), útoky Darkside, Nested a HardNested vytáhnou klíče z běžné karty v řádu sekund až minut. Loni to dostalo ještě jeden rozměr: Philippe Teuwen z Quarkslabu v srpnu 2024 popsal hardwarový backdoor ve Fudan FM11RF08S, tedy v „tvrzené“ variantě s šifrovaným statickým nonce, která měla nested útokům odolávat. Backdoor umožňuje autentizovat se neznámým klíčem společným všem těm kartám a vyčíst z karty během pár minut všechny klíče i bez jediného známého klíče. Nástroje skončily v Proxmarku. Jinými slovy: žádná karta z rodiny Classic není bezpečný nosič identity, ať je magic nebo ne.

DESFire mezi nimi nenajdeš.

A to je jádro věci.

Jak DESFire funguje

DESFire a Classic spojuje leda ta frekvence 13,56 MHz. Jinak to jsou dva odlišné světy, a začíná to už u komunikační vrstvy. Norma ISO/IEC 14443 má čtyři části: fyziku karty, rádiové rozhraní, inicializaci s antikolizí (část -3, kde se řeší ATQA, SAK a výběr UID) a konečně přenosový protokol (část -4). Mifare Classic končí u části -3 a dál jede proprietární Crypto1, žádný standardní protokol nad tím není. Právě proto „čtení“ Classic znamená jen antikolizi plus Crypto1 a právě proto ji magic karta tak snadno napodobí.

DESFire jede až po vrstvu -4. Po antikolizi pošle čtečka příkaz RATS, karta odpoví svým ATS a tím se dohodne half-duplexní protokol T=CL s datovými rychlostmi od 106 až po 848 kbit/s. Nad ním se posílají APDU podle ISO/IEC 7816-4, stejné stavební kameny jako u kontaktních čipových karet a pasů. Nativní příkazy DESFiru se dají balit do ISO 7816 APDU (wrapped mode, s hlavičkou 0x90), takže s kartou umí mluvit i obyčejná PC/SC čtečka přes standardní rozhraní.

Paměť je hierarchická, jako malý šifrovaný souborový systém. Na nejvyšší úrovni je PICC, tedy celá karta, s master klíčem a globální konfigurací. Pod ním sedí aplikace, každá se svým tříbajtovým identifikátorem AID a vlastní sadou až čtrnácti klíčů. V každé aplikaci je až 32 souborů, a souborů je šest druhů: Standard Data pro statická data, Backup Data s transakční ochranou, Value pro čítače a peněženky, Linear Record a Cyclic Record pro záznamové logy a konečně Transaction MAC, který přibyl v EV3 a podepisuje transakce. Každý soubor má vlastní přístupová práva navázaná na konkrétní klíče, takže čtení může vyžadovat jiný klíč než zápis.

Klíče jsou AES-128, nebo starší DES, 2K3DES a 3K3DES, vždy s verzí klíče. Generace jdou za sebou a drží zpětnou kompatibilitu. D40 je původní z roku 2002, dnes dožilá. EV1 přišel v roce 2008 s certifikací Common Criteria EAL4+ a pamětí 2, 4 nebo 8 kB. EV2 z roku 2016 zvedl laťku na EAL5+, zrušil limit počtu aplikací, přidal rolling keys a sadu obranných mechanismů, ke kterým se dostaneme. EV3 z roku 2020 drží EAL5+, přidává Secure Dynamic Messaging i konfigurovatelné ATS a nabízí paměť až 32 kB. V defaultním stavu se EV3 chová jako EV2 nebo EV1, nové funkce se aktivují až při personalizaci, takže integrátor musí vědomě zapnout, co chce používat.

Jak DESFire ověřuje

Tohle je srdce celé věci, a proto se u toho zastavíme podrobně. DESFire používá tříprůchodovou vzájemnou autentizaci (three-pass mutual authentication). Jde o to, že si karta i čtečka navzájem dokážou znalost sdíleného klíče, aniž by klíč nebo jeho prostá podoba kdy proletěly éterem. Zjednodušeně to běží takhle:

1. Čtečka řekne, kterým klíčem se chce autentizovat. Karta vygeneruje náhodné číslo RndB, zašifruje ho klíčem a pošle zpět. Útočník odposlechem dostane jen šifrovaný balast.
2. Čtečka balast dešifruje, získá RndB, vygeneruje vlastní náhodné RndA, číslo RndB cyklicky posune o bajt (RndB') a dvojici RndA a RndB' zašifruje zpět kartě. Posunutím dokazuje, že RndB rozluštila, tedy že klíč zná.
3. Karta dešifruje, zkontroluje, že její RndB' sedí, čímž má ověřenou čtečku. Pak posune RndA, zašifruje a pošle zpět. Čtečka ověří, že sedí její RndA, a tím má ověřenou kartu.

Z úlomků obou náhodných čísel se nakonec na obou stranách odvodí stejný dočasný session klíč, kterým se šifruje zbytek relace. Odposlech celé výměny útočníkovi nedá nic použitelného, protože náhodná čísla jsou pokaždé jiná a klíč sám se nikdy neposílá.

Varianty se liší kryptem a detaily. Legacy autentizace běží na DES a 3DES, ISO varianta přidává delší náhodná čísla, AES autentizace jede na AES-128. EV2 to posunul k příkazu AuthenticateEV2First: při navázání relace se dohodne transakční identifikátor (TI) a čítač příkazů (CmdCtr), vzniknou oddělené session klíče pro šifrování a pro MAC a každý další příkaz nese narůstající čítač. Tím padá možnost přehrát odposlechnutou výměnu i proskládat cizí příkazy do běžící relace.

Nad samotnou autentizací stojí tři komunikační režimy souborů. V režimu Plain jdou data nechráněně. V režimu MACed se ke každé zprávě připojí CMAC, který hlídá integritu a původ. V plně šifrovaném režimu je obsah zašifrovaný a navíc podepsaný CMAC. Který režim platí, se nastavuje u každého souboru zvlášť, takže veřejný údaj může jet Plain a citlivý plně šifrovaně na stejné kartě.

A právě tady je pointa k tvé záloze. Magic karta nemá kryptoengine. Nemá čím RndB vygenerovat, zašifrovat ani posunout. Ve chvíli, kdy čtečka zahájí tříprůchodovou výměnu, karta mlčí, a tvůj legitimní klíč na tom nic nezmění, protože klíč je klíč k DESFiru, ne něco, čím rozchodíš cizí křemík. Zazálohovat umíš data a strukturu (logický dump po autentizaci), ale funkční kopii dostaneš jedině na prázdnou DESFire kartu, kterou si znovu napersonalizuješ.

Čím se DESFire brání útokům

Samotná šifra je jen začátek. DESFire od EV1 výš nese vrstvu obran, které cílí přesně na způsoby, jakými se contactless karty reálně napadají.

Proti postranním útokům stojí hardwarové protiopatření certifikované na úrovni EAL4+ u EV1 a EAL5+ u EV2 a EV3. Common Criteria na téhle úrovni znamená, že se čip musel ubránit i neinvazivnímu měření spotřeby a vyzařování, tedy přesně tomu, co zabilo původní D40. EV2 a EV3 k tomu přidávají LRP (Leakage Resilient Primitive), alternativní režim AES navržený tak, aby z každé operace unikalo do spotřeby co nejméně informace. Útok měřením stop je proti LRP mnohem dražší.

Soukromí řeší Random ID spolu s architekturou virtuální karty (VCA). Se zapnutým Random ID hlásí karta při každém přiložení jiné náhodné číslo místo pevného UID, takže ji nelze sledovat napříč čtečkami. Skutečné UID vydá teprve po úspěšné autentizaci. VCA pak umožňuje, aby se správná aplikace vybrala a identifikovala, aniž by se to zvenčí dalo zneužít ke sledování nositele.

Proti relay útokům, kdy útočník natáhne komunikaci mezi vzdálenou kartou a čtečkou přes dvojici zařízení, stojí Proximity Check. Čtečka pošle kartě sérii výzev a měří, za jak dlouho přijde odpověď. Když je zpoždění větší, než dovoluje rychlost světla na krátkou vzdálenost, relay se prozradí a kontrola selže. Má to jeden háček, ke kterému se vrátím: funguje jen tehdy, když ho někdo v systému zapne.

Transaction MAC dává kartě schopnost podepsat každou transakci kryptografickým otiskem, takže se zpětně pozná neoprávněný zápis, třeba dobití peněženky mimo oficiální terminál. Rolling keys, tedy až šestnáct sad klíčů na aplikaci s rychlým přepínáním, zase dovolují vyměnit klíče v celém systému bez výměny karet. Když se jedna sada zkompromituje, přepne se na další, aniž by lidé museli odevzdat kartičky.

Žádná z těch obran ale neběží sama od sebe. To je přesně ten důvod, proč DESFire padá častěji na nasazení než na matematiku.

Jediné reálné prolomení za dvacet let

DESFire padl v historii jednou, a ne přes šifru. Původní MF3ICD40 byl uvnitř asynchronní osmibitový procesor řady 8051 s 3DES jádrem a takzvanou glue logikou, uvedený Philipsem kolem roku 2002, tedy v době, kdy se postranní útoky na čipy ještě nebraly jako běžná hrozba. V říjnu 2011 předvedli David Oswald a Christof Paar z Porúrské univerzity v Bochumi na konferenci CHES, co to znamená. Nešli po matematice 3DES, šli po fyzice čipu: měřili spotřebu a elektromagnetické vyzařování během šifrování (differential power analysis a šablonové útoky). Z řádově 250 tisíc naměřených stop zrekonstruovali tajný klíč, celé asi za sedm hodin, s vybavením za pár tisíc eur.

NXP útok uznal a připomněl, že MF3ICD40 stejně plánoval ukončit ke konci roku 2011. EV1, uvedený už o tři roky dřív, byl proti stejnému postrannímu útoku odolný, a právě proto ta certifikace EAL. Od té doby se žádné veřejné prolomení kryptografie EV1, EV2 ani EV3 neobjevilo. Těžiště se nepřesunulo na kartu.

Přesunulo se na systém kolem ní.

Co musí umět čtečka

Častý omyl zní: „přečetl jsem kartu“ u DESFiru neznamená skoro nic. Vyčíst náhodné UID zvládne každá čtečka podle ISO 14443-3. Dostat se k zabezpečenému obsahu je úplně jiná operace a čtečka k ní potřebuje tři věci.

Zaprvé protokol. Musí umět ISO/IEC 14443-4, tedy projít přes RATS a ATS do režimu T=CL, a posílat APDU, ne jen řešit antikolizi. Zadruhé kryptografii. Buď má bezpečnostní modul SAM, kde leží klíče v hardwaru a který provede autentizaci za čtečku, nebo kryptografii dělá host či backend softwarově a klíče jsou uložené v key store řadiče. NXP k tomu dodává moduly MIFARE SAM AV2 a AV3; AV3 pojme až 128 položek pro symetrické klíče, umí offline diverzifikaci klíčů, chráněný kanál mezi hostem a SAM a v takzvaném X-módu i výkonovou spolupráci s čtecím čipem. Zatřetí samotné klíče, bez nich čtečka k šifrovaným souborům prostě nepustí.

V praxi to vypadá takhle. PC/SC čtečky jako ACR122U, postavená na čipu PN532, zvládají APDU passthrough a autentizaci k DESFiru jde dělat softwarově, například přes knihovny python-desfire, libfreefare, TapLinx nebo projekty AndroidCrypto. Novější ACR1252U a ACR1255U nebo čtečky Omnikey míří na DESFire EV1 a EV2 přímo. Proxmark3 má celou rodinu příkazů hf mfdes. V přístupových systémech se klíče často drží v řadiči a čtečka běží v transparentním režimu, typicky přes OSDP. Co nikde nekoupíš, je magic DESFire. Prázdnou kartu k personalizaci ano, ale „otevřenou“ DESFire s přepisovatelnou identitou ne.

A ještě jedna věc, protože se na ní láme většina reálného zabezpečení. Pokud přístupový systém DESFire kartu jen přečte podle UID a dál se spokojí, že se karta ozvala, celá kryptografie je k ničemu. Takový systém pak podvede i obyčejná sedmibajtová magic karta se stejným UID. DESFire reader a UID čtečka jsou dvě různé věci, i když se navenek tváří stejně.

Kde DESFire přesto padá

Neprůstřelná karta ještě není neprůstřelný systém. Většina reálných průšvihů s DESFirem se šifrou vůbec nesouvisí.

Nejčastější je výchozí klíč. Čerstvá DESFire aplikace má všechny klíče nastavené na samé nuly. Když je integrátor nezmění, útočník se autentizuje výchozím klíčem a má vystaráno, přečte i přepíše obsah. Druhá klasika je chybějící diverzifikace klíčů. NXP v aplikační nótě AN10922 popisuje, jak z jednoho site klíče odvodit jedinečný klíč pro každou kartu, pomocí AES-CMAC nad UID, AID a číslem klíče. Když to systém neudělá a sype do všech karet stejný klíč, stačí vytáhnout klíč z jediné karty nebo z jediné čtečky a padne celá instalace naráz. A přesně tím směrem dnešní útoky jdou, po extrakci klíčů ze čtečky nebo po kompromitaci site klíče, ne po prolomení čipu.

Nad tím vším visí lidský faktor nasazení. Proximity Check proti relay útokům je skvělá obrana, pokud ji někdo zapne. Random ID chrání soukromí, pokud se aktivuje. Rolling keys umožní rotaci, pokud má systém proceduru, jak ji provést. NXP to sepsal do systémové nóty AN10969, kde kromě diverzifikace doporučuje i detekci podvodných karet, černé a bílé listiny a stínové účty, tedy obranu, která nestojí na kartě, ale na backendu. Školní příklad z praxe: londýnská Oyster přešla na DESFire, zatímco řada jiných dopravních karet zůstala na prolomené Classic, a rozdíl v bezpečnosti nedělá jen čip, ale celý návrh systému.

Bezpečnost DESFire nebydlí v kartě. Bydlí v tom, jak je nasazená.

A proto ti magic karta zálohu neudělá, ne proto, že by byl klíč tak tajný, ale proto, že na magic kartě není co s tím klíčem provést.

The post Proč DESFire nenaklonuješ, i když Mifare Classic jde first appeared on Hard Wired.

V 1:31 moskevského času, v noci na 8. října, se na stavové stránce Yandex Cloudu objevila nenápadná zpráva. V zóně dostupnosti ru-central1-b vypadlo napájení a zákazníci mají podle možností přesunout zátěž do jiných zón, informoval server Lenta.ru. Rjazaňský gubernátor Pavel Malkov o pár hodin později mluvil jen o tom, že v Sasovském okrese chytla střecha „jednoho z podniků", píše Kommersant.

Tím podnikem bylo datacentrum Yandexu. A „jiné zóny" vydržely přesně tři dny.

Do 11. října zasáhly ukrajinské drony tři z velkých datacenter firmy: Sasovo v noci ze 7. na 8. října, Kalugu ráno 9. října a Vladimir v noci na 11. října. Yandex Cloud pak zákazníkům oznámil, že běží v nouzovém režimu, a doporučil jim, ať sáhnou po vlastních plánech obnovy po havárii, uvádí Help Net Security. Válečnou stránku věci nechám jiným. Mě zajímá, co se stane s cloudem, když selže fyzická vrstva, kterou v architektonických diagramech kreslíme jako obláček.

Co stálo v Sasovu

Datacentrum v Sasovu běží od roku 2014 v části bývalého závodu Sasta, píše Meduza. Nebyla to žádná okrajová lokalita. Stály tu dva ze tří superpočítačů, na kterých Yandex trénuje neuronové sítě: Červoněnkis s nominálním výkonem 29,42 PFLOPS a Ljapunov s 20,03 PFLOPS. Třetí stroj, Galuškin (20,64 PFLOPS), stojí ve Vladimiru, uvádí server Militarnyi s odvoláním na ruský web T-Invariant.

Podle T-Invariant jsou teď mimo provoz všechny tři. Slovo „zničené" bych zatím nepoužívala. Yandex sám řekl stanici CNBC, že nedokáže potvrdit, jestli jde vybavení v Sasovu obnovit. Satelitní snímky z 12. října ukazují poškozenou zhruba třetinu budovy, píše ukrajinský 24tv. (Moscow Times mimochodem tvrdí, že Galuškina vyřadil už úder na Kalugu. Ostatní zdroje ho drží ve Vladimiru, takže tady se reportéři rozcházejí.)

Zajímavý detail přidal server CNews: datacentrum v Sasovu napájejí dvě nezávislé linky 110 kV. Proti výpadku sítě je to slušná redundance. Proti dronu na střeše žádná.

Zóna dostupnosti není region

Tady je jádro celé věci pro každého, kdo kdy kreslil architekturu v cloudu.

Zóny dostupnosti (availability zones) jsou oddělená datacentra s vlastním napájením a chlazením. Vymyslely se proto, aby výpadek jedné budovy nepoložil celou službu. Kdo nasadí aplikaci do dvou nebo tří zón, udělal přesně to, co radí každá certifikace. Úder na Vladimir ale podle Moscow Times shodil zónu ru-central1-a, tedy druhou ze zón Yandex Cloudu během tří dnů. Zbytek infrastruktury firma označila za „nestabilní".

Model zón dostupnosti počítá s nekorelovanými poruchami: blesk, porucha transformátoru, bagr přes optiku. Útočník, který si vybírá cíle podle mapy, poruchy koreluje schválně. Jeden ze zdrojů Meduzy to popsal až bolestně prakticky: v Rjazaňské, Kalužské ani Vladimirské oblasti se nečekají zemětřesení, takže nikoho nenapadlo platit fyzickou ochranu budov.

Ruský ministr pro digitální rozvoj označil útok za bezprecedentní a jeho úřad teď s ministerstvem obrany řeší, jak datacentra krýt, píše rádio Echo. Protivzdušná obrana jako součást SLA. To v žádném ceníku cloudu zatím nenajdete.

Kdo všechno visel na Yandexu

Výpadek vyhledávače nebo hudební služby by byl nepříjemný, ale přežitelný. Horší je, kolik cizích webů má Yandex zašitý uvnitř. Vypadly vestavěné služby jako Yandex ID pro přihlašování, Metrika a AppMetrica, reklamní síť, mapy na cizích webech, SmartCaptcha, Yandex Pay, odložené platby Split a firemní pošta Yandex 360, vyjmenovává Echo.

Po úderu na Sasovo měly problémy weby Ruských drah, operátora MegaFon a několika médií, uvádí ukrajinský server ua.news. Meduza přidává aplikaci řetězce Vkusno i točka, letiště Pulkovo a služby pro kontinuální monitorování glukózy u lidí s diabetem.

Ten poslední příklad stojí za chvilku ticha. Senzor na paži funguje dál, jen data nemají kam odtéct.

Yandex Pro mezitím radil taxikářům, ať jezdí podle Google Maps nebo Waze, a firma omezila stahování z Yandex Disku, aby ušetřila kapacitu pro ostatní služby, píše Meduza. Řízené vypínání méně důležitých funkcí (load shedding) je přesně to, co se v takové chvíli dělat má. Jen to obvykle nevidíte tak naplno.

Data doma, služba jinde

Nejlíp mi celou situaci shrnul případ Kazachstánu. Yandex tvrdí, že osobní data kazašských uživatelů zůstala uložená v Kazachstánu. Řidiči přesto nedostávali zakázky a cestující si nemohli objednat taxi, upozorňuje The Times of Central Asia. Problémy hlásili i uživatelé v Arménii, Bělorusku, Gruzii a Srbsku, uvádí Meduza.

Lokalizace dat a lokalizace služby jsou dvě různé věci. Databáze může ležet v Almaty, ale pokud řídicí vrstva (control plane) běží v Rjazaňské oblasti, máte v Almaty jen velmi bezpečně uložený archiv.

Kam utéct, když nesmíte za hranice

Ukrajina v únoru 2022, těsně před invazí, narychlo změnila zákon a státní registry přestěhovala do zahraničních cloudů. Rusko tuhle cestu zavřelo samo sobě. Zákon o lokalizaci osobních dat platí od roku 2015 a data ruských občanů musí zůstat na ruských serverech. Yandex se proto domluvil na urychleném přesunu klientských dat a služeb k domácí konkurenci: VK Cloud, Selectel a K2 Cloud, píše Meduza. Záložní plán tedy existuje, jen vede do datacenter, která leží ve stejném dosahu dronů.

Druhý problém je železo. Výměna poškozeného vybavení má podle Meduzy trvat až půl roku. Tom's Hardware upozorňuje, že část komponent už pod sankcemi nemusí jít vůbec sehnat a Yandex může být pro trénink dalších modelů odkázaný na čínskou infrastrukturu. A financovat to bude za klíčovou sazbu centrální banky 14 %, kterou regulátor v září podržel, uvádí server retail.ru.

Sberbank: další na řadě

V noci na 14. října zasáhly drony datacentrum Sberbanku v Balakovu v Saratovské oblasti, víc než 650 km od ukrajinských hranic. Komplex byl stále ve výstavbě, část kapacit už ale běžela. Plánovaný příkon je 82 MW, kapacita až 3 000 racků a přes 120 000 serverů a datacentrum mělo hostit i státní platformu GosTech, píše web www1.ru. Sberbank tvrdí, že všechny služby fungují normálně. Uživatelé přesto hlásili nefunkční bankovnictví a platby, informuje Meduza, i když souvislost s útokem nikdo nepotvrdil.

Pro kontext: tohle všechno je odveta. Od 23. září ruské útoky poškodily nebo zničily datacentra nejméně osmi ukrajinských firem, mezi nimi MiroHost, DataGroup a CityHost, uvádí Tom's Hardware.

A co ty boty?

Na sítích se rychle rozšířila teorie, že po úderech utichly ruské trollí farmy. Opírá se o graf z Cloudflare Radar, který ukazuje propad automatizovaného provozu ze sítě Yandexu (AS13238). Ilja Lozovskij z OCCRP ale upozornil, že graf měří automatizovaný webový provoz, třeba roboty vyhledávače, a ne boty na sociálních sítích, píše Help Net Security. Když vám spadnou datacentra, crawler vyhledávače přestane crawlovat. To je fyzika, ne kontrarozvědka.

Yandex mezitím na vlastních mapách rozmazal všechna svá cloudová datacentra, píše UNITED24 s odvoláním na web Verstka. Ochrana by fungovala skvěle, kdyby drony navigovaly podle Yandex Map.

Zdroje

• Lenta.ru: https://lenta.ru/news/2026/10/08/long-yandeks-soobschil-o-masshtabnom-sboe-v-rabote-servisov-iz-za-ataki-vsu-chto-izvestno/
• Kommersant: https://www.kommersant.ru/doc/9008807
• Help Net Security: https://www.helpnetsecurity.com/2026/10/13/ukraine-drone-strikes-yandex-data-centers/
• Meduza (EN, 8. 10.): https://meduza.io/en/feature/2026/10/08/ukraine-strikes-yandex-data-center-housing-two-of-the-company-s-supercomputers
• Meduza (EN, 15. 10.): https://meduza.io/en/feature/2026/10/15/ukrainian-strikes-on-yandex-s-data-centers-could-set-back-russia-s-ai-development-by-years-never-a-rival-to-the-u-s-or-china-in-ai-russia-may-now-fall-behind-kazakhstan-too
• Meduza (RU, 12. 10.): https://meduza.io/feature/2026/10/12/kak-yandeks-spravlyaetsya-s-posledstviyami-udarov-ukrainy-po-svoim-data-tsentram
• Meduza (Sberbank): https://meduza.io/en/news/2026/10/14/users-start-reporting-outages-in-sberbank-services-after-ukrainian-drone-attack-on-company-s-data-center
• Militarnyi: https://militarnyi.com/en/news/drone-strikes-may-have-knocked-out-all-three-yandex-supercomputers/
• CNBC: https://www.cnbc.com/2026/10/08/russia-yandex-ukraine-drone-strike-data-center.html
• 24tv.ua (satelitní snímky): https://24tv.ua/ru/povrezhdenija-data-centra-jandeksa-v-sasovo-sputnikovye-snimki_n3161081
• The Moscow Times: https://themoscowtimes.com/2026/10/15/from-wildberries-to-yandex-ukraine-is-turning-russian-business-giants-dominance-into-a-liability-a93976
• CNews: https://www.cnews.ru/news/top/2026-10-08_sklady_nadoelibombim_data-tsentry
• Echo: https://echofm.online/stories/vsu-atakovali-tri-data-czentra-yandeksa-za-nedelyu-chto-proishodit-s-servisami-kompanii-i-svyazannymi-s-nej-resursami
• ua.news: https://ua.news/en/war-vs-rf/tri-data-tsentri-za-tizhden-iak-udari-po-iandeksu-ogolili-zalezhnist-rosiyi-vid-tsifrovoyi-infrastrukturi
• The Times of Central Asia: https://timesca.com/drone-strikes-on-russian-data-centers-disrupt-yandex-services-across-central-asia/
• Tom's Hardware: https://www.tomshardware.com/tech-industry/data-centers/ukrainian-drones-hit-russias-yandex-data-centers-housing-two-top-supercomputers-major-outage-follows-retaliatory-strike
• retail.ru (klíčová sazba): https://www.retail.ru/news/tsb-rf-sokhranil-klyuchevuyu-stavku-na-urovne-14-godovykh-12-sentyabrya-2026-282051/
• www1.ru (Sberbank Balakovo): https://www1.ru/en/news/2026/10/14/bespilotniki-atakovali-krupneisii-data-centr-sberbanka-v-rossii-stoimostiu-v-desiatki-milliardov-rublei.html
• Ukrainska Pravda: https://www.pravda.com.ua/eng/news/2026/10/14/8057949/
• UNITED24 Media: https://united24media.com/war-in-ukraine/ukraine-struck-yandex-data-centers-russian-bots-went-silent-now-questions-are-mounting-23339
• Inspirace: InfoTalks s Jiřím Justem, info.cz: https://www.info.cz/podcasty/infotalks/utoky-na-ruska-datacentra-yandex-jiri-just

The post Tři datacentra za čtyři dny: co drony udělaly s Yandex Cloudem first appeared on Hard Wired.

Spektrální analyzátor, SSB přes přidaný SI4732, automatická dopplerovská korekce pro satelity. Do jednoho firmwaru pro Quansheng UV-K5 se to nevejde a nikdy nevešlo. Mikrokontrolér DP32G030 má 64 kilobajtů flash, bootloader si z toho ukrojí svoje a autoři custom buildů pak roky řeší, kterou funkci vyhodit, aby se vešla jiná.

Vývojář vystupující jako losehu to vyřešil oklikou. Nechal firmwary bydlet v externí EEPROM a napsal bootloader, který si vybraný obraz před startem překopíruje do flash. Projekt se jmenuje uv-k5-bootloader-custom a jeho jediný release nese číslo 0.02. Níž je rozepsané, jak to funguje, kolik pájení to obnáší a proč to na vaší stanici nejspíš nepojede.

Bootloader, který nastartuje druhý bootloader

Architektura je dvoustupňová a to je na celém projektu ten nejchytřejší kus. LOSEHU_BASE_BOOT nahradí tovární bootloader Quanshengu přímo ve flash procesoru. Při zapnutí načte z EEPROM soubor L_BLXXX.bin do RAM a skočí do něj. Teprve tenhle druhý stupeň umí to podstatné: čte firmware z EEPROM, zapisuje ho do flash a mluví původním sériovým protokolem, takže běžné flashovací nástroje fungují dál.

Proč takhle složitě? Protože prvnímu stupni musí zbýt místo. Menu s výběrem obrazů, čínská znaková sada, obsluha I²C sběrnice – to se do zbytku 64KB flash vedle firmwaru samotného nenacpe. Tak to leží v paměti a do RAM se natáhne jen na těch pár vteřin, než si uživatel vybere.

Přirovnání ke GRUBu sedí přesně napůl. GRUB umí nastartovat systém z libovolného oddílu, kdežto tady se vybraný obraz pokaždé fyzicky přepíše do jediného slotu. Přepnutí firmwaru proto chvíli trvá a ukrajuje z počtu zápisových cyklů flash.

Dva M24M02 na sobě, žádná deska navíc

Podmínka je jednoznačná: 4Mib EEPROM, tedy 512 kB. Tovární UV-K5 má osm kilobajtů, typicky čip řady 24C64.

Rozdíl je šedesátičtyřnásobek.

Po fórech koluje varianta s malou adaptérovou deskou pro dva čipy. Jenže autor projektu na přímý dotaz v diskuzi na GitHubu odpověděl mnohem prozaičtěji: dva kusy M24M02 a druhý připájet naskládaný na první, s adresovacím pinem na VCC. Piggyback, jak se tomu říkalo za časů modování herních konzolí.

Žádné vlastní PCB.

Jeden detail, na kterém se dá pohořet. M24M02 spotřebuje dva bity device-select interně na pokrytí svých 2 Mbit, takže externě zbývá jediný chip-enable. Proto losehu mluví o jednom pinu, ne o trojici vstupů A0 až A2, jak se občas píše v překladech čínských návodů. Než sáhnete po páječce, ověřte si zapojení v datasheetu podle konkrétního suffixu pouzdra.

Kolik obrazů se do paměti vejde, jde spočítat z mapy EEPROM v repozitáři. Prvních 256 kB je rezervovaných pro data běžného firmwaru, čtyři kilobajty drží tabulku obrazů, necelých dvanáct kilobajtů zabírá druhý bootloader a na firmwary samotné zbývá 240 kB. Jeden obraz přitom nesmí přesáhnout 60 kB, protože se musí vejít do flash procesoru.

Vyjdou z toho čtyři sloty.

Tabulka sice pojme až 64 záznamů, jenže to je datová struktura, ne reálná kapacita. Kdo počítá s tuctem verzí na přepínání, bude zklamaný.

Nejdřív zjistěte, jakou K5 vlastně máte

Tohle většina návodů odbývá jednou větou, a přitom to rozhoduje o všem ostatním. Bez správné revize hardwaru je zbytek článku akademická rozprava.

Rodina UV-K5 se prodává pod jmény UV-K5, UV-K5(8), UV-K6, UV-K5(99) nebo UV-5R Plus, v rebrandu Radtel jako RT-590 a RT-600, přičemž stejný kus železa přebalený do jiné krabice s jiným logem a jinou verzí továrního firmwaru je v téhle branži spíš pravidlo než výjimka. Název na krabici neříká skoro nic. Napříč řadou se používají tři různé hlavní procesory a firmware pro jeden z nich na druhém nenaběhne.

Losehu bootloader potřebuje revizi V1 s procesorem DP32G030 – Cortex-M0, 64 kB flash, 8 kB konfigurační EEPROM a rádiovou část na BK4819. Novější kusy jedou na PY32F030 (revize V2, PCB verze 1.8) nebo PY32F071 (revize V3). Autor nástroje K5TOOL upozorňuje, že po nahrání firmwaru pro starší revizi tyhle stanice prostě nenastartují. V2 se pozná podle značení v bateriové přihrádce.

Vyndejte baterku a podívejte se. Trvá to deset vteřin a může vám to ušetřit zkažené odpoledne.

Kde to naráží

Instalace není záležitost programovacího kabelu. Bočním konektorem nahrajete firmware, ne bootloader, takže se musí otevřít ručku a připájet na SWD body na desce. Autor v README výslovně píše, že potřebujete ST-Link nebo J-Link, a skripty k tomu leží ve složce bl-toolkit. Obrazy firmwaru se pak zapisují přes webový nástroj K5Web. Riziko je zřejmé: nahrazujete tovární bootloader, a losehu k tomu v README přidává suché varování, že stanice se během flashování může stát cihlou, on za to neručí a projekt je open source právě proto, aby si každý za svoje kroky odpovídal sám. Po nepovedeném zápisu boční konektor nepomůže. Vůbec. Než začnete, vytáhněte si kalibraci – v továrním rozložení sedí na adresách 0x1E00 až 0x2000 a k5tool ji stáhne jedním příkazem.

Po komunitě koluje ještě jedno tvrzení, u kterého jsem opatrný. Prý mod zhoršuje citlivost přijímače zhruba ze −120 na −116 dBm. Nejdřív mi to znělo jako věrohodný důsledek dlouhých vodičů na I²C sběrnici kousek od vstupního dílu. Když jsem ale hledal zdroj, nenašel jsem žádné měření, které by to spojovalo právě s EEPROM modem. Zato existuje dobře doložená debata o citlivosti u custom firmwaru, kde uživatel v issue u egzumeru popisuje na UHF −119 dB proti 126 až 127 dB u továrního buildu. Podezřívám, že se ty dvě věci někde po cestě slily do jedné pověsti.

Celý ten cirkus s pájením dvou pamětí má navíc omezenou životnost. Losehu paralelně vyvíjí projekt uv-k5-system-custom, který má UVK5 umožnit načítat a spouštět firmware větší než 64 kB. Jestli to dotáhne, přepínání obrazů ztratí smysl, protože všechny funkce se vejdou do jediného buildu. Do té doby zůstává multiboot jedinou cestou, jak mít ve stejné stanici spektrální analyzátor i satelitní doppler.

Poznámka k rozsahu textu:

Všechno výše je zatím teorie. Vycházím z repozitářů losehu, z odpovědí
autora v diskuzích a z dokumentace okolních nástrojů. Sám jsem tu úpravu
zatím neudělal, mám ji v plánu a tenhle článek vznikl jako příprava na ni.

Až se k pájení dostanu, doplním sem postup krok za krokem, fotky
naskládaných pamětí a poznámky k tomu, co se nepovedlo napoprvé.

Ta poslední kategorie bývá u podobných modů obvykle nejdelší.

The post Multiboot v UV-K5 QUANSHENG: jak Losehu obchází limit 64 KB flash first appeared on Hard Wired.

Bluetooth companion má jednu nepříjemnou vlastnost. Musíte u něj stát.

Deska leží doma na parapetu, kde má rozumný výhled na město a slušnou slyšitelnost do meshe, ale vy jste v práci a mobil se k ní přes BLE nedostane. Řešení existuje: nechat nódu viset na domácí WiFi, na routeru jí dát pevnou IP a z venku se do domácí sítě dostat přes VPN. MeshCore klient pak místo Bluetooth otevře TCP spojení na tu adresu a chová se, jako byste seděli vedle desky.

Háček je v tom, že tenhle firmware si musíte upéct sami. Počítejte s hodinou práce, když půjde všechno hladce.

Proč to webflasher neumí

Otevřete si flasher.meshcore.io, vyberete Heltec v3 a dostanete pět rolí: Companion Bluetooth, Companion USB, Repeater, Room Server a KISS Radio Modem. WiFi varianta tam prostě není.

Důvod je banální a zároveň otravný. SSID a heslo se u MeshCore vkládají jako build flagy při kompilaci, takže výsledná binárka obsahuje přihlašovací údaje k vaší síti napevno. Webflasher rozdává jeden a tentýž soubor všem, takže nemá jak vaše údaje dovnitř dostat. Buď si to zkompilujete, nebo máte smůlu. Kompilaci vám nikdo neušetří. Samotné nahrání do desky ale z prohlížeče udělat jde a k tomu se dostanu níž.

Druhá věc, kterou je dobré vědět předem: companion firmware má typicky zakompilované jen jedno rozhraní naráz, jak píše README k meshcore-cli. Když si postavíte WiFi build, o Bluetooth přijdete. Čip za to nemůže, ESP32-S3 zvládá obojí naráz. Jde o způsob, jakým je firmware poskládaný. Komunitní forky to obcházejí a strkají BLE i TCP do jedné binárky s přepínáním přímo na displeji, jenže tím se dostáváte mimo hlavní větev projektu.

Co budeš potřebovat

Heltec WiFi LoRa 32 V3, USB-C kabel a stroj s Linuxem. Dál buď Docker, nebo PlatformIO – podle toho, kterou cestu zvolíte. A pak samozřejmě funkční VPN do domácí sítě, ale ta je zvláštní kapitola a předpokládám, že WireGuard nebo Tailscale už doma běží.

Ještě jedna věc předem: rozmyslete si frekvenci. Pro Česko je to 869,525 MHz, pokud vaše lokální komunita nepoužívá alternativu 868,731 MHz. Ověřte si to, než začnete kompilovat, protože špatné pásmo znamená nódu, která sice svítí a hlásí připojení, ale nikoho neslyší.

Cesta první: Docker skript

Nejrychlejší varianta je repozitář ilikehamradio/meshcore_heltecv3_wifi. Shellový skript, který si v Dockeru natáhne MeshCore, zapatchuje platformio.ini vašimi údaji, zkompiluje a volitelně rovnou naflashuje.

git clone https://github.com/ilikehamradio/meshcore_heltecv3_wifi
cd meshcore_heltecv3_wifi
chmod +x buildFirmware.sh
./buildFirmware.sh

Skript je interaktivní. Zeptá se na region (u nás volba 4, Europe/UK), na SSID a heslo, heslo maskuje hvězdičkami. Pak nabídne flashnutí připojené desky a případně kompletní erase flash paměti před zápisem.

Výstupem je firmware-merged.bin v adresáři, odkud jste skript spustili. Ten soubor obsahuje heslo k vaší WiFi v čitelné podobě, takže ho nikam nenahrávejte a po ověření funkčnosti radši smažte. Autor na to v README výslovně upozorňuje a má pravdu.

Kdyby flash sám neproběhl, jde to ručně:

esptool --chip esp32s3 --port /dev/ttyUSB0 --baud 921600 write_flash 0x0 firmware-merged.bin

Když deska nereaguje, podržte BOOT, ťukněte RESET a zkuste znovu.

Cesta druhá: ručně přes PlatformIO

Pokud Docker nechcete nebo potřebujete pinovat konkrétní verzi firmwaru, sáhnete přímo do zdrojáků. Naklonujte MeshCore a otevřete variants/heltec_v3/platformio.ini. Uvnitř najdete blok:

[env:Heltec_v3_companion_radio_wifi]
extends = Heltec_lora32_v3
build_flags =
    ${Heltec_lora32_v3.build_flags}
    -D MAX_CONTACTS=100
    -D MAX_GROUP_CHANNELS=8
    -D DISPLAY_CLASS=SSD1306Display
    -D WIFI_DEBUG_LOGGING=1
    -D WIFI_SSID="<<SSID>>"
    -D WIFI_PWD="<<WIFI-PASS>>"

Placeholdery nahradíte svými hodnotami, nastavíte FIRMWARE_VERSION a pustíte build:

export FIRMWARE_VERSION=1.7.3
./build.sh build-firmware Heltec_v3_companion_radio_wifi

Ve VS Code s rozšířením PlatformIO je to ještě pohodlnější. Dole na liště přepnete prostředí na Heltec_v3_companion_radio_wifi a kliknete na upload. Český návod na meshcore.cz to popisuje krok za krokem včetně screenshotů, pokud vám vyhovuje klikací postup.

Nechte si WIFI_DEBUG_LOGGING=1 zapnuté. Ušetří vám to nervy v okamžiku, kdy se deska k síti nepřipojí a vy budete chtít vědět proč.

Flashnout z prohlížeče, i když je binárka vlastní

Tuhle cestu jsem nakonec volil sám a je ze všech nejpohodlnější. Zkompilujete si firmware kdekoliv, třeba na serveru přes SSH, přenesete si .bin na notebook a zbytek odbavíte v Chromu.

Na flasher.meshcore.io sjeďte v seznamu rolí úplně dolů. Pod nabídkou hotových buildů je položka Custom Firmware, která bere .bin soubory z disku pro ESP32 zařízení a .zip pro nRF52. Vyberete svůj soubor, kliknete na připojení, prohlížeč se zeptá na sériový port a je hotovo.

Funguje to přes Web Serial API, takže potřebujete Chrome nebo Edge. Firefox a Safari vás nepustí dál.

Jedna past tady je. Pokud desku flashujete napoprvé nebo po kompletním erase, nahrajte merged binárku, tedy soubor s příponou -merged.bin, protože obsahuje i bootloader a tabulku oddílů. Na desce, kde už MeshCore běžel, stačí obyčejný firmware.bin. Docker skript z předchozí kapitoly vyrábí právě merged variantu, takže s ním jste na správné straně vždycky.

Oproti esptoolu ušetříte hledání správného /dev/ttyUSB a psaní adresy 0x0. Pro mě rozhodl fakt, že build běží na Linuxu ve sklepě a flashuju z Macu u stolu.

Najít IP a připojit se

Po flashnutí a restartu se deska sama přihlásí k nastavené síti. Otevřete administraci routeru, najděte seznam připojených klientů a vyhledejte její IP adresu. Rovnou tam desce nastavte DHCP rezervaci podle MAC adresy, jinak vám adresa při příštím výpadku proudu uteče a z práce se budete připojovat naslepo.

Companion přes WiFi naslouchá na TCP portu 5000. Potvrzuje to jak dokumentace k SerialWifiInterface, tak výchozí hodnota přepínače -p v meshcore-cli a příklad v knihovně meshcore.js.

Ověřit to jde nejrychleji z příkazové řádky:

meshcore-cli -t 192.168.1.42 -p 5000

Pokud naskočí interaktivní prompt a vypíše kontakty, máte hotovo. V mobilní aplikaci pak místo párování přes Bluetooth zvolíte TCP připojení a zadáte IP s portem. Přes VPN to funguje stejně, jen adresa musí být dosažitelná z tunelu.

Když něco nefunguje

Deska se nepřipojí k WiFi a na displeji nic. Nejčastěji jde o překlep v SSID nebo o síť běžící čistě na 5 GHz. ESP32-S3 umí jenom 2,4 GHz, takže pokud máte na routeru oba pásma pod jedním jménem a klientovi se nepodaří chytit dvojkovku, neuvidíte nic. Připojte se sériovou konzolí na 115200 baud a přečtěte si, co firmware hlásí.

Spojení naváže, ale komunikace přes room server zlobí. Tady narazíte na známý problém: v issue #1078 uživatel popisuje, že companion připojený přes TCP se k jeho room serveru přihlásí, zprávy přijímá, ale odeslat je nedokáže. Stejné chování hlásí z Windows aplikace, z Python CLI i z Androidu, zatímco přes Bluetooth funguje všechno normálně. Vypadá to na chybu v TCP implementaci firmwaru.

Přiznám se, že tohle mě zabrzdilo. Původně jsem měl WiFi companion za hotovou věc, kterou stačí zkompilovat a jede. Pak jsem tohle issue přečetl a došlo mi, proč MeshCore sám označuje WiFi podporu za experimentální. Ta poznámka v dokumentaci není zdvořilostní. Pro běžný chat a sledování meshe to sedí, na room servery bych zatím spoléhal opatrněji.

Poslední drobnost: firmware si po sobě neuklidí zapečené heslo. Když desku prodáte, půjčíte nebo pošlete kamarádovi, přeflashněte ji čistou binárkou. Vytáhnout SSID a heslo z flash paměti ESP32 je práce na pět minut pro každého, kdo má esptool a chuť.

Jinak je to slušný upgrade. Nóda visí na parapetu a mesh mám na dosah i z kanceláře. Přesně kvůli tomu jsem do toho šel.

Zdroje

• flasher.meshcore.io – oficiální webflasher přes Web Serial API, včetně volby Custom Firmware
• flasher.meshcore.io/heltec-v3 – seznam rolí pro Heltec v3
• ilikehamradio/meshcore_heltecv3_wifi – Docker build skript
• meshcore.ca – Heltec V3 Wi-Fi Firmware – manuální build postup
• meshcore.cz/wifi_firmware – český návod přes VS Code
• MeshCore issue #1078 – problém s room serverem přes TCP
• meshcore-cli – CLI klient přes BLE, TCP a sériovou linku

The post Companion MeshCore přes WiFi: mesh z domova i z práce first appeared on Hard Wired.

Autor vystupující jako Dumpling lab nahrál 13. srpna na GitHub podklady ke svému toolchangeru YUDX pro 3D tiskárny. Balík obsahuje deset STL souborů, tři sestavy ve formátu STEP, čtyři G-kód makra, 42stránkový montážní návod a kusovník v Excelu. Licence je GPL-3.0, repozitář za týden nasbíral 205 hvězd a 39 forků.

Projekt sám o sobě novinka není. Poprvé ho autor ukázal ve videu z 2. prosince 2025 s popiskem, že je vysokoškolák a inspiroval se toolchangerem INDX od Bondtechu. Mezi tou ukázkou a otevřením zdrojáků uplynulo osm měsíců. Prázdný repozitář vznikl 5. srpna, soubory do něj přibyly ve třech commitech 13. srpna, poslední z nich přidal kusovník.

Zveřejněné podklady jsou zajímavější, než by se z ohlasů zdálo – a taky děravější. Prošel jsem repozitář soubor po souboru a porovnal ho s kusovníkem i s montážním návodem. Následující text popisuje, co v balíku je, co v něm není a proč se první lidé, kteří stavbu zkusili, zastavili hned na začátku.

Retrakce místo serva

Mechanika YUDX stojí na jednom nápadu, který autor v návodu nazývá metamorfní soukolí. Odjištění nástrojové hlavy nepohání servo ani druhý motor. Obstará ho krokový motor extruderu, tedy stejný, který podává filament.

Uvnitř podávacího kolečka sedí jednosměrné ložisko. Při běžné práci se protáčí a extruder se chová normálně. Když motor zatáhne filament hlouběji, ložisko se zablokuje, pastorek zabere do ozubeného hřebenu vyrobeného drátovým řezáním a celé soukolí se vykývne do strany proti pružině. Podávací kolečka se rozevřou a hlava se uvolní. Chiptron.cz, který o projektu psal 15. srpna, uvádí práh kolem 3 mm retrakce; v makru tfree0.g autor zatahuje ve dvou krocích celkem 7 mm, takže reálná hodnota bude záležet na kalibraci.

Celé odjištění nemá vlastní pohon ani řídicí signál.

Nástrojová hlava obsahuje jen hotend a chlazení. Podávání zůstává na tiskárně a je společné pro všechny hlavy. Tím se YUDX liší od Prusa XL i Snapmakeru U1, kde má každá hlava vlastní motor. Hlavu drží 32 neodymových magnetů 15 × 5 × 3 mm a 32 ocelových kuliček o průměru 4 mm. Návod věnuje celou stranu tomu, jak magnety lepit: úhlopříčně stejné póly, aby se siločáry uzavřely a magnety samy nevypadávaly.

Tři chybějící STL

Kusovník uvádí třináct tištěných dílů. Ve složce STLs jich je deset.

Chybí přesně ty tři, které tvoří extruder: outer_shell_of_extruder, gear_container_plastic_part a rack_below_part.

Kdo je chce vytisknout, musí si je vytáhnout ze sestavy YUDX Extruder.STEP. Jenže ta byla exportována ze SolidWorksu 2022 ve schématu AP214 a všechny entity v ní nesou označení NONE. Názvy dílů se do exportu nepřenesly, takže se v CAD hledají ručně podle tvaru.

Podobně skromný je software. Ve složce Gcode leží čtyři soubory. Dva z nich, offest.g a disoffest.g, obsahují osm řádků s nulovými offsety pro nástroje P0 až P7, tedy prázdnou šablonu, kterou si každý musí naměřit sám. Zbylá dvě makra, tfree0.g a tpost0.g, řeší výhradně nástroj číslo nula a nesou komentář, že pro ostatní nástroje si má uživatel upravit hodnotu X. Definice nástrojů pro RepRapFirmware, soubor config.g ani schéma zapojení v repozitáři nejsou. Návod přitom na straně 30 radí dokončit kabeláž a udělat testovací tisk, aniž by kabeláž kdekoli popisoval.

Montážní návod vznikl v PowerPointu 2021 a je to v podstatě fotoseriál se stručnými popisky. Místy je poctivý až odzbrojujícím způsobem: u instalace pružiny autor přiznává, že pružina není v SolidWorksu namodelovaná a na obrázku ji dokreslil ručně. Strana 39 nese jen číslo kroku a jinak je prázdná.

Na německém fóru drucktipps3d.de shrnul uživatel lixtop 17. srpna svůj dojem tak, že stavba zatím možná není. Informace se prý musí skládat z kusovníku, návodu, STEP souborů a videa dohromady, chybí závity a není jasná délka hřídele motoru ani specifikace malého ozubeného kola. Sedí to s tím, co v repozitáři vidím.

Zakázkové díly za 375 dolarů, hotendy zvlášť

Nejtvrdší překážkou nejsou chybějící soubory, ale kusovník. YUDX potřebuje tři typy vlastních ozubených kol, šest CNC obráběných dílů, hřeben z drátové řezačky a jednosměrné ložisko označené jako zakázkové. Když sečtu ceny, které autor u těchto položek uvádí, vyjde 375 dolarů, zhruba 7 900 korun. A to je jen extruder, bez hotendů.

Hotendy jsou v kusovníku uvedené jako osmikusová položka značky Bambu Lab za 160 dolarů. Stojánků pro hlavy je ale sedm, stejně jako čističů trysky a vzduchových vodítek. Mikrospínačů typu dveřní zámek je šestnáct. Souhlas mezi počty položek nesedí a bez videa nebo dotazu na Discordu se z kusovníku skutečný počet hlav neodvodí.

Zvláštní kapitolou je poznámka, kterou autor umístil do hlavičky kusovníku: odkazy na Amazon prý našel Claude Code a mohou být chybné, zpětná vazba vítána. Namátková kontrola mu dává za pravdu, odkaz u magnetů vede na jiný rozměr, než jaký je uvedený v položce i v návodu. Ta otevřenost je sympatická, praktickou použitelnost kusovníku ovšem sráží. Autor tamtéž píše, že v příštích měsících by mohla vyjít hotová stavebnice extruderu.

Sekunda, kterou nikdo neměřil

Video, kterým autor zdrojáky ohlásil, se jmenuje „What's Inside the YUDX Extruder? 1S Tool Change System, Now Open Source“. Jedna sekunda na výměnu je autorovo číslo a nezávisle ho zatím nikdo nepotvrdil.

Srovnání je k dispozici jen orientační. Snapmaker U1 slibuje pět sekund, uživatelská měření zveřejněná na fóru Bambu Labu ale mluví o šesti až třinácti sekundách podle toho, jak často se hlavy střídají a jestli se stihnou nahřát. Právě nahřívání řeší YUDX přímo v makrech: tfree0.g končí příkazem G10 R205, který odloženou hlavu drží na 205 °C, a tpost0.g ji před nasazením zvedá na 220 °C. Zaparkovaná tryska nechladne a start po výměně nebrzdí ohřev.

Chiptron dále píše, že autor zmiňuje test dvou tisíc výměn v řadě, test na stringování a tisk válce. Ta čísla pocházejí z autorovy prezentace, ne z nezávislého měření.

Patent visí ve vzduchu

Systém INDX, kterým se autor otevřeně inspiroval, vyvinul a patentoval Bondtech; ochrannou známku INDX si firma přihlásila v dubnu 2025. Na Redditu se ve vlákně k YUDX objevila úvaha o možném porušení patentu. Přímo do vlákna jsem se nedostal, odkazuje na něj zmíněné německé fórum.

Protiargument, který tam padl, zní, že Prusa sama vytvořila podmínky pro napodobení. V červenci 2026 vyšlo najevo, že v propagačním modelu INDX pro tisk na stůl zůstala použitelná CAD geometrie pod licencí CC BY-SA 4.0, a maker s přezdívkou NoDoubt424 z ní sestavu rekonstruoval. Prusa soubor později stáhla, jenže tuhle licenci odvolat nelze.

U YUDX ten argument nesedí. Autorovo první video je z prosince 2025, sedm měsíců před únikem, a jeho mechanika nepoužívá indukční ohřev ani bezdrátovou komunikaci, na kterých INDX stojí.

Shoda je na úrovni konceptu, ne řešení.

Licence GPL-3.0 navíc řeší autorská práva ke zveřejněným souborům, patentovou otázku za stavitele nezodpoví.

Co je od 13. srpna venku, není návod ke stavbě, ale doklad, že mechanika existuje a funguje. Mezi tím a stavitelným projektem stojí tři chybějící STL, konfigurace RepRapFirmwaru a někdo, kdo vyrobí ozubená kola.

Zdroje: github.com/dumplinglab/YUDX-tool-changer — stav k 21. srpnu 2026, včetně montážního návodu, kusovníku a G-kód maker; chiptron.cz; forum.drucktipps3d.de; 3druck.com; Tom's Hardware; Notebookcheck; fórum Bambu Labu.

The post Toolchanger YUDX je na GitHubu. Postavit ho zatím nejde first appeared on Hard Wired.

Výzkumníci ze skupiny Paradigm Shift zveřejnili 18. června 2026 funkční exploit pro SecureROM čipů A12 a A13. Apple to nevyřeší aktualizací. Nikdy.

BootROM je první kód, který se spustí při zapnutí iPhonu. Je vypálený přímo do křemíku při výrobě. Žádná aktualizace se k němu nedostane, žádný patch ho nepřepíše. Chyba v BootROMu je chybou navždy – a přesně to je případ usbliter8.

Tým Paradigm Shift zveřejnil 18. června 2026 fungující proof of concept, který dosahuje spuštění libovolného kódu uvnitř SecureROM čipů Apple A12 a A13. Dotčená zařízení to ponesou do konce svého života, píše The Hacker News.

Co přesně se stalo

Útok kombinuje hardwarovou chybu v USB řadiči s chybnou konfigurací DART (DMA Address Remap Table) v SecureROMu. Na A12 a A13 běží DART v bypass režimu – útočník tak může přepisovat SRAM prakticky volně. Na A11 to nešlo, protože tamní USB driver po každém paketu manuálně resetuje DMA adresu. A14 a novější generace konfigurují DART správně od začátku.

Na A12 je cesta k PC control přímočará: DMA buffer leží v paměti hned vedle zásobníku USB tasku. Přepsat saved link register a počkat na context switch – hotovo.

Na A13 to bylo podstatně větší drama. Apple tam přidal Pointer Authentication (PAC), který chrání návratové adresy na zásobníku. Paradigm Shift to obešel ve více fázích: nejdřív poškodil struktury DART na haldě, aby získal omezené write primitives, pak přepsal čítač panic depth (čip místo restartu začal cyklit na chybách) a nakonec přepsal pointer USB interrupt handleru v BSS. Příští USB přerušení spustilo kód útočníka. Výsledek v obou případech: spuštění na EL1, privilegovaném režimu, uvnitř SecureROMu.

Po úspěšném exploitu se do USB serial stringu zařízení zapíše PWND:[usbliter8]. Trochu jako podpis.

Jaká zařízení jsou postižena

Potvrzené: A12 (iPhone XS, XR, iPad Air 3, iPad mini 5), A13 (iPhone 11 řada, iPad 9. generace, druhý SE), S4 a S5 (Apple Watch Series 4 a 5, HomePod mini). Technicky možné, ale zatím neimplementované: A12X a A12Z (iPad Pro 2018–2019), uvádí MacRumors.

Jak moc se bát

Exploit není vzdálený útok. Útočník potřebuje fyzický přístup k zařízení, správný kabel, RP2350-based mikrokontrolér a zařízení v DFU módu. Celý exploit trvá méně než dvě sekundy – ale než ho spustí, musí mít iPhone v ruce.

Secure Enclave zůstává nedotčena. Hesla a šifrovaná data uživatele jsou stále chráněna. Paradigm Shift sám upozorňuje, že kompromitace BootROMu může otevřít nové útočné vektory vůči Secure Enclave – ale žádný takový útok zatím nebyl demonstrován.

Srovnání s checkm8 z roku 2019 se nabízí samo. Ten exploit trvale vyřadil A5 až A11 z dosahu patchů – usbliter8 teď totéž udělal s další generací čipů. Checkm8 dal světu roky jailbreaků, forenzní extrakce dat a alternativních boot prostředí. Dá se předpokládat, že usbliter8 otevře podobné hřiště pro XS, XR a jedenáctky.

Pro firemní správce mobilních zařízení je situace přímočará: náhrada hardwaru za A14 a novější je jediná dostupná mitigace. Pro běžné uživatele – pokud máte iPhone pevně v kapse a nikomu ho nedáváte, riziko zůstává spíše teoretické.

Apple Security zatím nevydal žádné CVE ani bezpečnostní advisory. Celkem příznačné pro chybu, kterou stejně nemůže opravit.

Zdroje: The Hacker News, MacRumors, AppleInsider, Paradigm Shift (ps.tc), Privacy Guides

The post usbliter8: nový nepatchovatelný exploit rozlomil boot řetězec A12 a A13 first appeared on Hard Wired.